Několik vteřin trvalo, než se oba vzpamatovali. Flaidé uskočila od upíra a Nolan se zhluboka nadechl, aby se trochu probral ze svého vzrušení. Ale ani Flaidé nepociťovala studu. Postavila se s rukama v bok proti bratrovi a zamračila se.

„Mě snad kruci taky!" vyprskla proti němu, „To snad děláš schválně, nebo co?! Musím tě mít furt za prdelí?!"

Tristan zalapal po dechu a potlačil nutkání své sestřičce nařezat. Chuť měl ale velikou. Zvláště po tom, co viděl. Už po druhé. Tentokrát se ovšem dle všeho rozhodla svému vězni nabídnout coby večeře. A upírovo vzrušení mu také nemohlo ujít, takže mu bylo jasné, co by se stalo, kdyby nepřišel včas.

„Kurva! Mám pocit, že svou práci bereš až příliš vážně sestřičko! Kdybych nepřišel, tak tě evidentně ošuká, kurva!"

„No a?!" vyštěkla Flaidé znovu. Nemohla si pomoci, ale vše, co ji Tristan zakazoval, jako kdyby byl povel k tomu, aby to naopak ona toužila udělat, „Najdi si kruci ženskou a neotravuj mě!"

Stáli proti sobě, jak dva kohouti, a Nolan poznal, že má Tristan sakra problém. Evidentně se snažil své rozmazlené sestřičce nahradit otce, ale ona se mu za to vzpouzela stále víc. Kdyby to byla jeho sestra, už by ji dávno nařezal.

„Neser mě, Flaidé. Už mám dost toho, tě stále hlídat a rozčilovat se s tebou. Ještě jednou, a vdáš se! A já budu mít konečně klid. Ať se s tebou rozčiluje tvůj manžel a hlídá si tě!"

Prskali na sebe a hádali se tak, že si ani jeden nevšiml, že do místnosti vstoupila další osoba. Žena. Moc krásná žena. S dlouhými černými vlasy a modrýma očima, jako měl Nolan.

„Tak koukám, že jsem přišla právě včas na večírek..." Vykřikla tak, aby ji slyšeli. Rozhádaná dvojice se udiveně otočila ke dveřím.

Tristan zalapal po dechu. Krásnější ženu ještě nikdy nespatřil. Ačkoliv ji nikdy neviděl, bylo mu ale jasné, že je to Sophie McKinnová, Nolanova sestra. V jejich sklepě se právě nacházeli jedni z posledních původních upírů, čemuž ani on, nemohl uvěřit.

Měl by něco udělat, prolétlo Tristanovy hlavou. Přeci jen byl Lamford a lovení upírů, bylo jeho poslání. Ovšem náhle se nedokázal hnout z místa. Zíral na tu ženu, i poté, co se mu zpříma zadívala do tváře.

„Co tu kruci chceš?!" zamračila se Flaidé na ženu, když se jako první vzpamatovala. Všimla si totiž, že její bratr byl náhle nějak mimo. Ta se na ni podívala a pak překvapeně a snad i pobaveně pozvedla obočí.

„Přišla jsem si pro něj!" Zapíchla prst do vzduchu, proti Nolanovi, který pohodlně visel v okovech.

„No..., tak to asi těžko!" zapýřila se Flaidé, „To je můj vězeň!" Žena zase udiveně zamrkala, nahlas se zasmála a pak se otočila k Nolanovi.

„Můžeš mi říct, co tady hrome děláš?! Hledám tě po všech čertech už několik dní!"

„Jsem její vězeň..., nevidíš?" Zašklebil se Nolan a pokynul hlavou ke svým poutům.

„Jo jasně..., a já jsem panna Orleánská. Přestaň tu do prdele blbnout a jdeme!"

„Phe...!" Zamračila se Flaidé na ženu. Jí na rozdíl od Tristana nedošlo, o koho se jedná, „Jsi hluchá? Říkám, že je to můj vězeň."

„Jo..." vyprskla žena opovržlivě, „Jestli on je tvůj vězeň, tak sním svý boty i s podrážkama!"

„Sakra..." rozchechtal se Nolan, „Normálně mám chuť to vidět."

„Tak to ti přeju dobrou chuť!" Nedala se Flaidé, ale za několik okamžiků ztuhla údivem.

Její vězeň totiž jen trhl prudce rukama a nohama a odpoutal se ode zdi jakoby nic. Jako kdyby ona pouta byla snad z vosku.