Když se Flaidé probudila, udiveně se posadila na posteli. Vůbec nevěděla kde se nachází, ani jak se sem dostala. Seděla na posteli, která byla vystlaná peřinami a v pokoji bylo příjemné teplo. Jediný nábytek, který se zde ještě nacházel, byl stůl a židle. Nebylo zde jediné okno a dveře, jak si všimla neměli kliku. V tom se dveře otevřeli a do místnosti vstoupila starší žena, s tácem plným jídla. Neřekla nic, jen vešla a postavila tác na stůl.

Flaidé vykulila oči a srdce se jí rozbušilo jako na poplach. V hlavě ji to začalo šrotovat, ale pak ji to došlo. Znovu se rozhlédla kolem a zalapala po dechu.

„Kde to jsem?" vydechla a tázavě se na ženu podívala.

„Na Sheadbloudu, paní." Odvětila žena, aniž by na ni pohlédla.

„Páni!" Vydechla Flaidé nadšeně, protože ji došlo, že je to Nolanova práce. Její upír ji unesl. Najednou byla tak vzrušená, jako nikdy, „A tohle je vězení?"

„Ano, paní."

„Není trochu neobvyklé, aby byl ve vězení takový komfort?" kývla k měkkým peřinám na kterých seděla a ukázala na stůl, na který právě žena vykládala mnoho pochutin.

„To je, paní. Ale byl to příkaz našeho pána, Nolana McKinnona."

„A nebojíš se, že uteču?" Pokračovala Flaidé překvapeně. Dveře totiž žena nechala otevřené, aby se vůbec dostala ven, když klika byla zjevně jen z druhé strany.

„To se nebojím, paní." Ukázala na její nohu a Flaidé teprve nyní zjistila, že na jednom z jejích kotníků, se nachází železný okov. Byla připoutaná na řetězu, zřejmě jen tak dlouhém, aby se dostala ke stolu, a k přilehlým dveřím, za kterými se nacházel záchod.

„Páni!" vydechla zase a vyskočila na nohy. Najednou měla hlad, jako vlk, „A ty jsi kdo?" pohlédla na ženu s plnou pusou, „Jsi také upír?"

„Jistě, paní. Jmenuji se Martha. Já a můj muž, který je lovčím, pracujeme pod pánem už pět tisíc let. Už od dob starověku."

„Tak dlouho? Ale nechápu, jak to, že Nolan a Sophie jsou stále mladí a vy..." Žena se nahlas zasmála a změřila si ji zkoumavějším pohledem.

„Nejsme Původní jako oni, paní. Pan Nolan nás znal, když jsme byli ještě lidé a můj muž umíral na mor. Nechtěla jsem o něj přijít, tak jsem pána požádala, zda by nemohl..."

„Přeměnit vás..." dokončila Flaidé větu za ní.

„Ano, přeměnil nás, a můj muž se vyléčil. Ale mládí se přeměnou nezíská, paní."

„Ach tak..., chápu. A jaký je váš pán?"

„Spravedlivý a moudrý. Uznalý, silný a rozumný. I paní Sophie. Všichni byli..." řekla smutně a Flaidé pochopila, že naráží na Nolanovu rodinu.

„A co se mnou tvůj pán zamýšlí?" Řekla Flaidé, aby předvedla řeč jinam, „Už jste zde měli nějaké vězně?"

„Samozřejmě, paní. Za ten dlouhý čas tu bylo spoustu vězňů. Ovšem žádný, neměl takové výsady, jako vy. Většinou se ale žádný odtud nedostal živý. Nikdy."

„Chápu..." zašeptala a asi by měla mít strach, ale neměla. Znovu se ji srdce rozbušilo nadšením. Její upír se konečně rozhoupal k nějakému činu. I když jen k tomu, aby ji uvěznil, ale brala to jako první krok, k jejímu vítezství.

A nebude to ona, kdo bude nešťastný z toho, že je vězněn. Bude to její věznitel. A pěkně svého žárlivého upíra pozlobí.