Flaidé zalapala po dechu a zůstala zírat na nádherný zlatý prsten, celý posázený drahými kameny. Nějakou dobu ji trvalo, než ji celá situace vlastně došla. Do široka rozšířila oči a pak se jí spustily slzy.

„Ano!" zašeptala a když ji Nolan nasadil prsten na prst, padla mu kolem krku, „Ano! Ano! Ano, upíre!" Smála se, „Ale nebudeš to mít se mnou lehké. To doufám víš?"

„Toho jsem si vědom, poklade. Ale risknu to." Zašeptal a pak se hladově vrhl na její ústa.

Asi o hodinu později, seděla Flaidé na pohovce a Nolan ležel vedle ní, s hlavou položenou v jejím klíně. A Flaidé se celou tu dobu probírala jeho vlasy.

„Moc se těším, až takhle budu ležet a tvé břicho bude už tak veliké, že přes něj neuvidím ani do tvého obličeje." Zavrněl Nolan a spokojeně se usmál.

„Je hezké vidět tě konečně šťastného, bratříčku." Usmála se Sophie, „Tvůj syn bude silný po tobě."

„Cítím z tebe obavy, Sophie," zašeptal Nolan a posadil se, „Neměj strach, jednou Godiase objevím."

„Stejně nechápu, jaký má důvod k tomu, zabíjet Původní," řekla Flaidé zamyšleně, „Proč to dělá? Zůstali jste tedy už jen tři..." dopověděla spíše jako konstatování, ale Nolan si ztěžka povzdechl.

„Vypadá to tak..." zadíval se do prázdna a Flaidé poznala, že o něčem přemýšlí.

„Přemýšlíš o Fallonovi?" Nevydržela to Flaidé a v hlavě se jí znovu zjevil onen obraz, když ho přistihla při tom, jak si nandává kontaktní čočku. Náhle Nolan udiveně zvedl hlavu a zadíval se své budoucí žene do očí.

„Tohle jsi viděla?" Vydechl udiveně a Flaidé jen přikývla. Ani neprotestovala proti tomu, že poslední dobou stále kontroluje její mysl, aby ji nic netrápilo, a aby tím pádem špatnými pocity neovlivňovala jejich syna.

„Ano..., vypadalo to tak, že si asi nandává kontaktní čočku. Pak mě ale napadlo, že jako upír přeci musí vidět jako rys..." Pokrčila rameny, „Třeba se mi něco zdálo..."

„Proč by kruci...!" Vydechl Nolan, vyskočil na nohy a začal pochodovat po místnosti.

„Jo! Nemohla to být kontaktní čočka..." řekla Sophie a zatřásla hlavou k odporu, „Ty on určitě nepotřebuje. Žádný upír je přeci nepotřebuje."

„Ale co tedy?" Vložil se do rozhovoru Tristan, „Upír je bezpochyby..., tak proč by...?" Zalapal po dechu, když ho něco napadlo. Podíval se na Nolana, a když na něj on pohlédl, jen se zarazil, a pak zavrtěl hlavou. Nemusel ani nic říkat nahlas.

„Ne! To je blbost!" Zamračil se Nolan, „Je to můj přítel. Už přes šest set let a nikdy jsem si nevšil, že by..., přeci kontaktní čočky nejsou tak staré a tehdy bych si přeci všiml..."

„Jsi si jist, že by sis všiml?" zamrkal Tristan, „Není nějaká možnost, kterou už tehdy mohl zamaskovat něco, co nechtěl, aby nebylo patrné?"

„Myslíš..., jako zamaskovat barvu očí?" Vydechla Sophie, když ji došlo, kam míří jejich úvahy, „Proč by to ale..., dělal?"