„Copak, miláčku. Nejsi rád, že mě vidíš?" Usmála se sladce žena, a s dosti opovržlivým pohledem se rozhlédla kolem. Evidentně chtěla dát najevo nechuť z místa, kde se právě nacházela.

Byla ale krásná. Že je upír, poznala i Flaidé, protože každý upír ženského, či mužského rodu, byl prostě vždy po všech stránkách dokonalý. A to ona byla. A byla si také své krásy vědoma.

„Budeš se divit, Auroro, ale ne!" Přehlédl ji Nolan takovým pohledem, že i ona se evidentně urazila. Čekala zřejmě, že ji padne k nohám.

„Myslela jsem, že mě miluješ?" zabublala a přejela si naschvál smyslně svými dlouhými rudými nehty, po nebezpečně napuchlých rtech, „Byli doby, kdy ses mě nedokázal nabažit, miláčku."

„Samozřejmě, Auroro..." zasmál se Nolan nahlas, „Byli opravdu doby, kdy jsem si myslel, že ty jsi ta pravá. Ta, se kterou zůstanu po zbytek svých časů, ovšem ty doby..., jsou dávno pryč..." přitáhl si Flaidé do náručí. Jednou rukou ji obejmul a druhou položil na její břicho, „Žena..., kterou opravdu miluji, je zde. Moje žena."

„Phe!" podívala se s opovržením na Flaidé a přejela ji od hlavy až k patě nenávistným pohledem, „Tahleta..." nakrčila nos, ale víc říci nestihla. Nolanův varovný pohled a hlas, ji včas zarazil.

„Ještě slovo, a neznám se! Ty víš moc dobře, co dokážu. A já nedovolím, abys urážela moji ženu. Ženu, kterou miluji víc, jak svůj život. Je ti to jasné?!" Procedil skrz zuby tak, až i Aurora na moment ztratila odvahu.

„Hmm, ty jsi byl vždy moc velký gentleman a romantik..." zašklebila se, „Takovou moc máš..., tak neskonalou..., a zahodíš ji s ní?!" vyprskla, ale bylo znát, že přetéká vzteky a zlostí.

„Proč jsi tu, Auroro?!" nakrčil místo odpovědi Nolan nos s opovržením, „Jistě ne proto, abys mi vysvětlila, jak to, že nejsi mrtvá a proč jsi tehdy utekla. Ne..., že by na tom už nyní záleželo..."

„Vážně na tom už nezáleží?" Zamrkala svými dlouhými černými řasami, „Třeba jsi nakonec rád, že jsem zde?" Místností se ozval znovu Nolanův smích.

„Věř, že nezáleží! Jediné, na čem mi záleží, je moje žena, můj syn a moje rodina. Ty jsi to privilegium ztratila už dávno a už nikdy..., se nemůže znovu vrátit." Řekl to tak, že Aurora téměř zbrunátněla vzteky.

Nolan si přitiskl Flaidé ještě více do náručí a pohladil její už dosti veliké bříško, které se pod jeho dotykem náhle rozvlnilo tak, jak ještě nikdy. Náhle to vypadalo, jako kdyby jeho syn se v matčině břiše převaloval tam a sem a kopal na všechny strany.

„Můj bože!" Usmála se Flaidé, držíc své tancující břicho, „Vypadá to..., že ani našemu synovy se nelíbíš!" Zašklebila se na Auroru, a to ji ještě více namíchlo, „Má zřejmě vkus po svém otci."

„Ty chudinko!" vykřikla vztekle Aurora, a její vztek ji nedovolil zůstat v klidu. Vystartovala proti Flaidé, ale neměla sebemenší šanci.

Stačilo jen aby Nolan zvedl ruku, a jedním pohybem ji odstrčil tak, že odlétla na druhý konec místnosti. A to mu přitom nedalo vůbec žádnou práci. Ani se přitom nepohnul z místa. I Flaidé nad jeho nesmírnou silou vykulila oči.

Aurora se ale posbírala na nohy, postavila se a znovu se zadívala na dvojici před oltářem. Už ale nedokázala skrýt nenávist, která se ji zračila na tváři.

„Ještě se o něco pokus, a zabiju tě! Nedovolím, abys ohrozila nikoho z mé rodiny!" Procedil Nolan skrz zuby klidně. V první chvíli byl samozřejmě překvapen z jejího příchodu, ale jen pár vteřin na to zjistil, že to pro něj ale vůbec nic neznamená. Už ne.

Kdysi ji miloval a byl by za ní dal svůj život, ale to si ještě zřejmě bláhově namlouval, že je jiná. Oklamala ho, a jemu najednou bylo i fuk, proč a jak. Jediné, co si přál bylo, aby zmizela a už ji nikdy nespatřil.

„Phe! Tak snadné to mít nebudeš, miláčku!" zašklebila se zase, „Ty nevíš, co jsem zač a čeho jsem schopná. Přišla jsem si pro tebe a taky s tebou odejdu."

„Jsi blázen, Auroro!" Vložila se do rozhovoru Sophie, „Zmiz! Víš moc dobře, že proti Nolanovi nemáš šanci! Nikdo nemá! Jeho moc je větší, než byla kteréhokoliv Původního na zemi!"

„Já vím!" Usmála se na ni Aurora zlomyslně, „Proč myslíš, že je jsi ještě na živu?" Nakrčila na ni nos, „Protože tě měl furt za prdelí a já neměla šanci se tě zbavit. Ale už není čas..., a já jsem zde..., pro něj!" Zapíchla prst proti Nolanovi, který se znovu rozesmál.

„Jen se ztrapňuješ, Auroro. Už tě nemiluju! A obávám se, že jsem tě asi ani nikdy nemiloval. Teprve nyní vím, a cítím..." políbil Flaidé na temeno hlavy a pohladil ji po břiše, „Co je opravdová láska."

„Hmm..., tak za prvé, miláčku ti chci říct, že nemáš na vybranou. A jelikož tě znám, půjdeš se mnou..., jinak tvoje malá neteř zemře!" Hlasitý Sophiin výkřik se ozval jako prásknutí bičem. Tristan i Sophie se rozeběhli k Auroře, ale Nolan byl rychlejší.

Strčil Flaidé k Fallonovi, aby ji chránil a vyrazil dřív, než Tristan ze Sophií mohli Auroru zasáhnout. Bylo mu totiž jasné, že by bylo zle. Svou rychlostí se dostal k Auroře a přirazil ji ke zdi. Chytil ji pod krkem a nenávistně se zadíval do jejího obličeje.

„Zabiju tě, ty zmije!" Vyprskl ji do tváře.

„Nezabiješ, miláčku..." vyrážela ze sebe přidušeně, „Tvoje malá neteř jinak umře. A pak..., je tu ještě jedna věc, o které nevíš..." pohodila hlavou za Nolanova záda, „Tvůj syn!" Nolan se otočil po směru jejího pohledu. Flaidé stála před Fallonem který ji zezadu objímal pažemi.

„Ano..., brzy se narodí. A nic se mu nestane..., i kdybych tě měl rozsekat na malé kousíčky, tomu věř!"

„Nemluvím o tom malým zmetkovi, který se teprve narodí, ale o něm!" Znovu kývla hlavou tak, co ji Nolanův stisk dovoloval, „Fallon je tvůj syn, ty hlupáku! Právě má tvou ženu ve své moci a pracuje pro mě." Pokusila se vyprostit z jeho pevného sevření, ale neměla sebemenší šanci, „To já..., jsem Godias! To já..., mám nyní tvůj život ve svých rukách. Buď půjdeš se mnou, nebo ten tvůj nenarozený parchant zemře!"