„Víš, jaký je jediný rozdíl, mezi námi dvěma?" zasmál se Fallon na Nolana. Uplynulo několik dní od chvíle, co se Nolan vrátil a všichni právě seděli v obývací místnosti na hradě Sheadbloud. Kromě Flaidé, která vzhledem ke svému vysokému těhotenství více odpočívala a kromě Sophie, která právě uspávala svou dceru.

„Mám pocit, že jedině ve zkušenostech a délce života. Protože nezasvěcený pozorovatel, by si nikdy nepomyslel, že jsem tvůj syn. V tom je vážně výhoda nesmrtelnosti..., být navždy mladý. Jen teď nevím, jak ti říkat," zašklebil se Fallon, „Tatínku? Otče? Nebo stále kamaráde?"

„Říkej mi prostě Nolane..." rozesmál se Nolan a změřil si svého syna pohledem. Nyní, když neměl kontaktní čočky, už nebylo pochyb o tom, že je opravdu jeho syn. Jeho blankytně modrá, až téměř svítící barva očí, byla stejná, jako ta jeho.

„Co budeš tedy dělat? Jsi ženatý muž, Nolane. A za měsíc tvoje žena porodí." Vložil se do rozhovoru Tristan.

„Já vím..." povzdychl si Původní, „Je mi jasné, že Aurora vymazala mé vzpomínky na Flaidé úmyslně. Měla totiž v plánu se Bastiena zmocnit a ovládnout ho stejně, jako Fallona. To ji ale už nedovolím."

„A Flaidé?" Zkusil to Tristan znovu.

„No..., sice si nepamatuju nic z toho, co jsme prožili..., ale líbí se mi představa, že mám ženu...," zamrkal Nolan šibalsky, a všem bylo jasné, na co myslí. Kdyby nebylo onoho malého výpadku paměti, bylo by vše při starém.

„Takže..., dnes se vracíš na manželské lože?" Popíchl ho Fallon, „Pokud vím, o svatební noc jste přišli..., a už jsi konečně zdráv a ve formě, neměl bys tedy své ženě tu noc vynahradit?"

„Flaidé je v osmém měsíci, tak asi těžko." Obrátil oči v sloup Slain.

„Ty tomu tak rozumíš..." zašklebil se Tristan, „Na tom přeci nezáleží. Když je v pořádku..., to my se Sophií jsme..."

„Jste píchali až do porodu, já vím..." neodpustil si Slain, „Ale tohle je trochu něco jiného bráško..., Nolan potřebuje její krev... a když ji zase ucítí..., její vůni..."

„Třeba si pak na něco vzpomene..."Pokračoval Tristan, „Třeba mu její vůně připomene touhu, kterou k ní cítil..." Mudrovali jakoby tu snad ani Nolan nebyl.

„Nechci vám skákat do řeči..." zašklebil se Nolan, „Ale já jsem tady." Zamával rukama ve vzduchu.

Ale do žertu mu najednou nějak nebylo. Dnes byl den, kdy se rozhodl, že je zcela fit a vrátí se tak do svého pokoje. Ke své ženě, i když si ji nepamatoval.

Jisté ale bylo, že ho její přítomnost nějak rozrušovala. Cítil její člověčí vůni tak, až mu chlupy vstávali na těle. Ano, věděl, že pakliže se z ní už někdy krmil, tak bude stačit jen malá kapička její krve..., a bude znovu ztracen.