Alvar se posadil do křesla před krbem a nalil si už několikátou sklenici whisky. 

Měl by být šťasten. Našel svoji Lunu. Svoji družku. Spřízněnou duši. A přes to, cítil se možná nejhůře, ve svém životě.

 Od té chvíle, co Liliana utekla, po nesmyslném Teresině výstupu, se cítil jako bez života. 

Uběhly už tři týdny. Tři dlouhé týdny, kdy den co den, ji navštěvoval v Hedvičině krámku a prosil ji, aby ho vyslechla. 

Tři týdny, ji bombardoval telefonáty. A zasypával, různými dárky, které se mu vzápětí, vrátili spět. Nechtěla ho vidět. Nechtěla ho slyšet, ani s ním mluvit.

 Síla pouta, a její blízké přítomnosti, ho drtila. Jeho srdce i duše, přetékaly bolestí a zlobou.

 „Alvare, měl by ses přestat litovat, a něco udělat." Rosalia se postavila před bratra, s rukama v bok. 

Ani jí, se tato situace nelíbila. Ne jen proto, že svého bratra litovala, ale také proto, že jeho zjitřené emoce, nedali spát žádnému z nich. 

Její bratr nebyl žádné neviňátko, to musela přiznat, ale tak jak ho vykreslila Teresa Lilianě, dosti přeháněla. 

Je pravda, že svou samotu zapíjel litry whisky. Také byla pravda, že za bujarých večírků, skončila v jeho posteli spousta žen. Ale také byla pravda, že pověst o něm, dosti přeháněla.

 I ona, několikrát navštívila Lilianu, ve snaze, jí vysvětlit, že Teresa ji chtěla schválně ranit. Ale Liliana, jako kdyby ji neslyšela. Věřila všemu, co kdy slyšela.

 „A co mám ještě udělat, Rosalie? Prosím. Škemrám. Snažím se, aby mě vyslechla..." kopl do sebe další obsah skleničky a zamračil se do plamenů. „Zešílím, z toho. Kruci!" zavrčel a mrskl sklenicí do krbu. 

„To je fuk. Hlavně něco udělej. Nebo z toho zešílíme my." Řekl Tor, když se objevil ve dveřích. „Již tři týdny, jsem se pořádně nevyspal." Zamračil se, a svalil se do křesla vedle něj. 

„Jsi alfa. Jsi nejváženější muž ve městě. Můžeš udělat cokoliv. Cokoliv, Alvare." Řekl již skoro šeptem a zadíval se mu do očí. 

„Tor má pravdu..." přidal se Ian a zamyšleně si promnul bradu, „jestli ve městě má někdo nějakou moc, tak jsi to ty. A můžeš toho náležitě využít." 

Všichni tři, se na svého alfu, podívali s nadějí v očích. 

„A já ti s tím velmi rád, pomůžu. My všichni..., řekl bych. Udělám všechno, jen abych se už konečně vyspal." Zakřenil se Tor a spokojeně opřel hlavu o opěradlo. 

„A začneme tím, že se konečně oholíš. Tři týdny ses neholil, Alvare." Zamračila se na něj Rosalie.

 „A vykoupeš..." přihodil si Tor, a mrkl na bratra.

 „A pak se konečně sebereš..." pokračoval Ian, „ a přestaneš se před ní plazit. Přestaneš škemrat a prosit. Přestaneš ji zasypávat dárky a telefonáty. A konečně, ji ukážeš svoji sílu." 

„Ian má pravdu..." zašeptala Rosalie, „je přeci tvoje družka. Tvoje Luna. Označil sis ji. To pouto, nemůže nikdy popřít. Jako ty..., nesmíš zapomenout, kdo jsi. Jsi alfa..., a jestli tě takového nechce, tak ať nechá být."