„Souhlasíte?" ozval se, jakoby zdály, hlas v Alvarově hlavě. „Souhlasíte s podmínkami, pane Prestone?"

 Alvar se podíval na několik mužů, sedících za stolem, proti němu. 

Uvědomil si, že je duchem nepřítomný. Schůze představenstva, probíhala již nejméně dvě hodiny. A on, co by ředitel firmy, seděl v čele a snažil se myslet na svou práci. 

Ale jeho myšlenky, se stále stáčely jiným směrem. K ní. Ke své družce. 

Uběhlo dalších čtrnáct dní, od chvíle, kdy zcela změnil strategii. Přestal Lilianu kontaktovat. Přestal ji prosit a žadonit a rozhodl se ji donutit, aby to byla ona, kdo za ním přijde s prosíkem.

 Jako jeden z radních, zařídil, aby jí byla dána výpověď z bytu, nad Hedvičiným obchodem.

 Nedalo mu moc práce, k tomu přesvědčit i Hedviku. I ona si moc dobře, byla vědoma toho, co se tady odehrává. 

A jelikož všechny hotely v okolí, patřily jemu, nebyl žádný problém zařídit, aby nesehnala ubytování. 

„Dobře..." řekl po chvíli, „Rosalia, vám řekne, kdy se bude konat další schůze představenstva. Do té doby, si nechám vše, projít hlavou." Řekl a vstal od stolu. 

Venku již se pomalu stmívalo, a byl z toho značně nervózní. Nejraději by se sebral a běžel za ní, ale neudělal to. Místo toho, vyběhl dvě patra budovy a otevřel dveře, obývacího pokoje.

------- 

Liliana si sedla na lavičku v parku a schovala hlavu do dlaní. Vůbec nevěděla, co má dělat. Na moment ji napadlo, zda se nevrátit zpátky domů, ale zavrhla to vlastně hned, co na to pomyslela.

 Věděla, že její otec, by se na ní, za to zlobil. Byla tady, aby pomohla Hedvice, a ne aby se při prvním nezdaru otočila na podpatku. Mohla by se k ní vrátit, ale nechtěla ji působit problémy.

 Utřela si slzu s tváře. Její poslední naděje, ubytování na faře, také zhasla. Vzpomněla si na farářův výraz, když ho žádala o ubytování. 

„Nezlob se dítě. Ale nemohu tě ubytovat. To nelze. Pan Alvar Preston, je náš mecenáš. A i ten výtěžek s charitativního večírku, kde on tak velkoryse zaplatil, šel na naši charitu." 

Byla přesvědčena, že to je jeho práce. Jeho, a nikoho jiného.

 „Jak já ho nenávidím!" pronesla do ticha a polkla slzu.

 „Jsi si jistá, že je to nenávist?" ozvalo se nad ní. 

Trhla sebou a zvedla hlavu. Nad ní stála Rosalie a měřila si ji pohledem. 

„Jo, to tedy jsem. Nenávidím ho," vyprskla Liliana, „tys mi tu ještě chyběla. Jestli tě poslal on, tak mu vyřiď, že ho nechci vidět, do konce života."

 „Hmmm, to se na to podívejme..." zasmála se Rosalie, „chováš se jak malé dítě, Liliano. Jako malé, vzdorovité dítě."

 Liliana se nadechovala k odpovědi, ale jen zatřásla hlavou a na sucho polkla. Měla pravdu. Věděla to. Ale prostě si nemohla pomoci. Už jen představa, že ho znovu uvidí, ji  celou rozechvěla.