„Nemůžeš to pouto popřít, Liliano. Vím, že to cítíš." Zašeptal Alvar, stále klečíc u jejích nohou.

 Celé tělo měl jak v jednom ohni. Srdce mu divoce bušilo, a v hlavě se mu usídlila jedna, jediná myšlenka. Jedna, jediná touha. Potřeba. Nutnost. Vzít si svoji Lunu. 

Tak moc ji potřeboval. Musel nutně ukojit svůj hlad, po jejím těle. Jeho ruce se lehce třásly, když je k ní vztahoval a obejmul tak její pozadí. 

Zavřel oči a zabořil svůj obličej do jejího podbřišku. Jeho tělo, si žádalo své. Cítil, že již nedokáže odolat pokušení. Již nedokáže své tělo držet dál.

 I když tak moc toužil po tom, aby mu dala vše. Aby mu dala své srdce. Již nyní věděl, že pro tentokrát, se spokojí alespoň tím, že uspokojí své tělo. 

Rukama ještě více obepnul její pozadí a zhluboka se nadechl. Jemné chloupky, nad jejím přirozením, ho lehce šimraly do brady. Její vůně, ho celého pohltila. Vtáhla. Úplně mu vymyla mozek.

 Malý hlásek, který se mu ozýval v hlavě, a říkal mu, ať to nedělá, zcela vytěsnil. Potřeboval svoji Lunu. 

Protože bolest, kterou cítil pokaždé, když se mu jen trochu vzdálila, byla nesnesitelná. Celé jeho tělo, se při sebemenším závanu její vůně napjalo k prasknutí. Měl pokaždé pocit, jakoby všechny jeho údy, svaly, i kosti, dostaly svůj rozum. A bolestí, kterou přitom cítil, jakoby mu tělo naznačovalo, kde je jeho místo. Vedle ní. S ní. V ní. Na vždy.

 „Tak moc, tě potřebuji." Zašeptal do jejího těla, aniž by k ní vzhlédl. „Tak moc, až se toho děsím."

 A byla to pravda. Nikdo, ani ona, nevěděl, jak moc trpí, když se mu tak vzdaluje. Když se brání lásce k němu. Když ho odmítá. 

Byl Alfa a konečně našel svoji družku. Konečně, by měl být šťastný. Spokojený. Konečně, by mělo být všechno v pořádku. Ale nebylo. Naopak. Bylo to ještě horší, než když byl sám. Jeho pouto ho k ní táhlo. A její odmítání, mu působilo urputná muka bolesti. Na těle, i na duši. 

„Již to nedokáži..." vydechl a spolkl slzu, která mu stekla po tváři, „již se nedokáži ovládnut, Liliano. Je to silnější, jak já." Dokončil šeptem, a o kousek se svezl níže. 

Znovu zhluboka nadechl vůni jejího lůna. Z hrdla se mu vydral neidentifikovatelný zvuk, při tom pocitu.

 „Voníš tak krásně, moje Luno." Vypravil ze sebe a ještě jednou vdechl tu vůni.

 Celé jeho tělo se napjalo jako tětiva. Měl pocit, že každičký kousek jeho kůže. Každičký nerv v jeho těle, touží po tom jediném a správném. Nezbytném. Po jejich spojení.

 Jemně roztáhl její nohy a zabořil mezi ně svůj obličej. Jazykem přejel po jejím přirození a zasténal. Nedokázal se tomu ubránit. Již to nedokázal, a ani nechtěl zastavit. Musel ji mít. Hned. 

 Vyskočil na nohy a položil ji na velikou postel. Dívala se na něj, s doširoka otevřenýma očima, a on se nemohl nabažit, toho pohledu.

 Celý se roztřásl, když se nad ní postavil a jedním trhnutím, ze sebe strhl své kalhoty. 

„Tvůj Alfa, po tobě touží, moje Luno," zašeptal ztěžka oddychujíc, „tak moc. A již ho nic, nedokáže zastavit."