„Je čas, Alvare. Zítra večer, nastane Slavnost měsíce. Bylo by příhodno, abychom započaly přípravu na tvou Posvátnou ozvěnu." Pronesla Rebeka a přistoupila k rituálnímu ohni, který plápolal uprostřed vesnice.

 Alvar jen přikývl a zavřel oči. Měli pravdu. Musel přiznat, že ho jeho pouto zcela svázalo a ovládlo.

 Nesměl připustit, aby se z něho stal slaboch a loutka v rukou ženy. I když to byla žena, kterou bezmezně miloval. 

Tři dny, a tři noci se doposavad zdržoval v hloubi lesa a meditoval. Bolest, kterou ale cítil, ze svého odloučení, byla nesnesitelná. Stále pociťoval větší a větší muka na srdci i na těle.

 Byla doba říje. Doba, kdy se každý vlk páří se svou družkou a táhne ho to k ní, ještě mocněji. A nastávající úplněk, to ještě více umocňoval. 

Moc dobře si uvědomoval, jak velká muka, by při Slavnosti měsíce cítil. Po tváři mu stekla slza, i když se tomu snažil zabránit. 

Uvědomil si, že všichni mají pravdu. Liliana věděla, co cítí. Dokonce ho sama viděla, když se v křečích a urputných bolestech svíjel na zemi. A přesto..., i když musela vědět, že za slavnosti, to bude ještě o mnoho horší, to po něm žádala.

 „Jsem připraven." Zašeptal a vstal ze svého místa u ohně. 

Posvátná ozvěna, byla jediná možnost, jak předejít tak velkému utrpení. A jediná možnost, jak přimět svou Lunu k poslušnosti. 

Byl to rituál, používaný zřídka. Rituál, který byl určen právě v takovém případě, kdy družka odmítá svého druha. Kdy se zdráhá přijmout jeho přirozenost. Kdy se mu vzdaluje a její druh následkem toho strádá a zažívá neskutečná muka bolesti. 

Byla tma, a okolo rituálního ohně, se shromáždili muži a vybrané ženy z vesnice. Všichni měli svá polonahá těla pomazány rituálními barvami. Ludovítův šat, značící jeho náčelnický stav, vyzařoval majestát a respekt, umocněný čelenkou a maskou, na jeho obličeji.

Alvar se postavil a rozpřáhl ruce. Nechal se vysvléci do naha a čekal. 

Věděl, co bude následovat. Sám, byl několikrát přítomen onoho rituálu, i jeho vykonavatelem.

 „Jsem připraven, náčelníku. Má mysl je oproštěna od všech pochybností a nejistot. Zcela se oddávám, do tvých rukou." Udělal dva kroky vzad a zády se opřel o obřadní sloup. 

Několik mužů, ho přivázalo lněnými provazy a ustoupili stranou.

 Zavřel oči a hlavu opřel o tvrdé dřevo. V hlavě se mu rozezněl zvuk bubnů a Ludovítův hlas, připomínající zvláštní a nepřirozené zvuky. 

Pak ucítil na svém těle něčí ruce. Do nosu ho praštila zvláštní, omamná vůně. Dýchal zhluboka a vdechoval onen pach. 

Rebečiny dlaně, ho natíraly mastí, určenou pro tuto příležitost. Mastí a barvami, značící, tuto ceremonii. 

Ani se nehnul, jen stále zhluboka dýchal a cítil, jak se jeho tělo začíná uvolňovat. Zvuk bubnů a Ludovítův zpěv, již slyšel jakoby z dáli a jeho mysl, se zcela oprostila od všech pozemských bolestí. 

Divoký jekot a mručící zpěv, se rozezněl kolem, když muži začali tančit okolo ohně, podala mu Rebeka džbán, s divně páchnoucí tekutinou. Poslušně ji vypil, a v tom okamžiku, na moment ztratil pojem o čase a ztratil vědomí. 

Teprve když se znovu probral, věděl, že je dokonáno. Posvátná ozvěna, započala.