Liliana se potichu vkradla do domu. Všude bylo ticho a tma. Trochu se ji ulevilo. Po Alvarovi ani památky. 

Možná by mohla zalézt do postele a dělat že spí? Slíbil jí přeci, že se jí ani nedotkne a doufala, že svého slova dostojí. 

Zastavila se před postelí a na moment zaváhala. Malinký červ pochybností, přejel její myslí. Nebyla to snad moc drastická podmínka?

 Věděla, co prožívá, když se mu tak vzdaluje. Po zádech ji přejel mráz při vzpomínce na to, jak ho naposledy viděla trpět.

Muka, která prožíval, ji vháněla slzy do očí. Výčitky svědomí, vkrádající se do její mysli při představě, jak moc bude trpět nyní, za Slavnosti měsíce, rychle zahnala.

„Ne! Nesmím na to myslet! Nesmím!" řekla nahlas, sama pro sebe doufaje, že tak podpoří ten druhý hlas v sobě, který jí říkal pravý opak. 

Který jí stále dokola opakoval, co je vlastně Alvar zač. Holkař. Sexuální maniak. Sexistický macho. To vše, ji našeptával ten hlas, který v sobě živila po dlouhá léta, kdy ho vlastně ještě ani neznala. 

Libé zvuky bubnů ozývající se z venku, podkreslovali ještě více atmosféru, která tam panovala. Zamračila se. 

„Sodoma gomora." Vyprskla pro sebe. 

Vůbec se jí to nelíbilo. Chápala samozřejmě, že je to vlčí přirozenost. A že je to v tuto dobu normální a přirozené, ale za žádnou cenu si nechtěla přiznat, že i ona má co dělat s tím, jak ji pouto k Alvarovi táhne.

 „Ale no tak Luno. Nebuď tak přecitlivělá. Sodoma gomora? Je to snad i tvoje přirozenost." Ozvalo se ode dveří. 

Lilianu polilo horko. Najednou měla obavy se otočit. Podivný podtón v Alvarově hlasu ji napovídal, že zde není něco v pořádku. 

„Ano, ale..." otočila se, a na sucho polkla. Podlomila se jí kolena, z toho, co vidí.

„Posvátná ozvěna?" zašeptala a udělala několik kroků vzad. 

Poznala to na první pohled. Sama byla několikrát přítomna onomu rituálu, kdy náčelník za přispění svého šamana, zbavil muže na několik dní jeho pouta. 

Kdy jeho pouto svázal a oprostil ho od naléhavého a nutkavého pocitu podlehnout své družce. Moc dobře si pamatovala, jak se pak muži chovali. A byla si i vědoma toho, proč k tomu muselo dojít. 

Nemohla obejít sílu pouta, ale mohla ho použít k tomu, aby jí její vlk, zcela podlehl. Aby pro její lásku třeba udělal to, co Alvar chtěl udělat pro ni. 

Hodně pozdě, ji došlo, že vlastně byla hloupost, ho o to žádat. Došlo ji to až nyní. Neměl jinou možnost. Jako Alfa, si ani nemohl dovolit ukázat svou slabost a podlehnout ženské nadvládě.

 Polilo ji horko, z toho pohledu. Muž, který stál ve dveřích, vypadal jako ztělesnění sexu a odplaty.

Na jeho polonahém těle, které zakrývalo jen několik barevných pruhů látky od pasu dolů, byly rituální barvou nakresleny různé obrazce. I jeho tvář, zdobilo několik barevných čar. 

„Správně, Luno," procedil mezi zuby a udělal krok směrem k ní, „Posvátná ozvěna. Jsem rád, že víš, co to znamená."

 „A..., a ..., co to znamená, Alvare?" zašeptala, i když to moc dobře věděla. 

„To znamená..." pronášel pomalu a s každým krokem se k ní přibližoval, „ že jsem Alfa. Tvůj..., Alfa, a je doba říje, Luno. A dnes, je Slavnost měsíce. Slavnost, která oslavuje spojení muže se ženou..."

 „Ale..., slíbil jsi!" skočila mu do řeči, a v ten moment narazila zády do zdi.

„Ano, slíbil jsem, že se s tebou nebudu milovat, Luno," zastavil se v její těsné blízkosti, „a to také dodržím. Nepomiluji tě, Luno. Vyšukám z tebe tvoji duši."