„Alfo." Zašeptala Liliana, a celá se roztřásla. 

Dívala se na něj, jak tam stojí ve svitu měsíce a rozbušilo se jí srdce. Vypadal nebezpečně. Divoce. Majestátně a ke svému úžasu zjistila, že nemůže spustit oči, z jeho dokonale vypracovaného těla.

 Třásla se po celém těle a jeho vůně, ji celou prostoupila skrz na skrz. Na sucho polkla. V ústech jí najednou vyprahlo, a nemohla ze sebe vysoukat jedinou kloudnou větu.

 Pohnul se směrem k ní, a jí se podlomily kolena. Najednou si uvědomila, že nemá žádného významu utíkat. Nemá cenu, se před ním schovávat. Vždycky si ji najde. Vždycky. 

„Luno?" oplatil ji, a jeho oči zaplanuly vzrušením.

 Poznal, že rezignovala. Že pochopila, že před ním nemá žádnou šanci. Opatrně, jako šelma, připravená k útoku, se k ní přiblížil. Vztáhl ruku a dotkl se její tváře.

 „Tvůj vlk, tě potřebuje tolik, že se to nedá vypovědět, Luno." Vydechl a popadl ji do náručí. 

K jeho překvapení se nevzpouzela. Jen zalapala po dechu a cítil, jak se jí rozbušilo srdce.

Položil ji na zem a zalehl její tělo svým. Vztyčil se na pažích, aby jí lépe viděl do tváře a zhluboka se nadechl.

„Teď si tě označí i tvůj vlk, Luno." Zvrátil hlavu, a ještě než se z jeho hrdla vydralo hluboké vytí, se proměnil. 

Liliana se dívala do modrých očí vlkodlaka, který se nad ní skláněl. Měla by mít strach. Určitě by se měla bát, ale strach necítila. 

Zavřela oči a nasála jeho vůni. Cítila jeho. Stále to byl on. Její Alfa. A ona byla jeho Luna, ač se jí to jakkoliv nelíbí. Ač se jí to příčí a přeci ho nenávidí, nedokázala mu již říci ne. 

Omámena jeho vůní a silou pouta, se mu její tělo podvolilo. Její tělo roztálo, jako zmrzlina na slunci a její pudy byli pro tuto chvíli silnější, jak její mysl.

 Teprve když ucítila, jak jeho úd zajel do jejího lůna, vykřikla. 

Ihned se začal pohybovat. Divoce a zuřivě přirážel, a co chvíli, se z jeho hrdla vydralo naléhavé zavytí. 

Pak ve stejný moment, kdy vyvrcholil do jejího těla, se jí do hrdla zakously jeho zuby. Označil si ji a pojistil si ji svoji značkou.

 „Luno?!" ozvalo se nad ní, když se po několika dlouhých minutách, její pánevní dno uvolnilo a pustilo jeho úd, ze svého sevření. 

Odvážila se otevřít oči. Znovu se nad ní skláněl Alfa, ale již ve své lidské podobě. 

Ale než stačila cokoliv říci. Než stačila začít protestovat, natáhl ruku pro liánu, a několika rychlými pohyby ji přivázal ruce nad hlavou. 

„Alvare!" vykřikla Liliana a zaházela sebou. Ale natažené ruce vzhůru, přivázané k zemi liánou, ji nenechávali moc prostoru. „Ihned mě pusť, nebo tě zabiji!"

 Po Alvarově tváři přelétl úsměv. 

„To samozřejmě nemám v úmyslu, Luno. Naopak. Teď ti ukážu, co je to být šílená touhou." 

„Alfo! Opovaž se!" zmítala se, ale nebylo ji to nic platné.

 Roztáhl její nohy, a stejným způsobem, přivázal i je, k zemi. 

Pak se postavil a nepokrytě a se zájmem, si ji prohlížel. 

„Nenávidím, tě!" vyprskla na něj, ale to bylo také jediné, co mohla udělat. Byla přivázána k zemi. Nehybná. Obnažená, a zcela v jeho moci. 

„Tak Luno..., jistě již si pochopila, co chci udělat," Zašeptal, a klekl si mezi její nohy, „teď mě budeš prosit o to, abych to už neprodlužoval. Abych si tě vzal."