„Přesně za měsíc. V den úplňku, tě budu čekat. Do té doby, nesmíš se s Lilianou vidět. A pokus se, své tělo oprostit ode všech tělesných radovánek." Zněla Alvarovi Kornelova slova v hlavě, ještě po té, co po měsíci, vstoupil do jejich osady.

Všichni na něj čekali. Dokonce to snad i vypadalo, že se smířili s tím, že dcera jejich náčelníka, je Lunou, zrovna jimi tolik nenáviděného muže. 

Seděli do do kruhu, podél hořícího ohně a modlili se. 

„Co tvé tělo," řekl Kornel a vstal, „oprostil jsi ho, od všech choutek tělesných?" 

Muži okolo se zasmáli. 

„Tomu nevěřím," Vykřikl jeden, „zrovna Alvar Preston? Že by se kvůli jedné ženě, zřekl tělesných pokušení?" pohrdavě si odfrkl. 

Alvar ho zpražil jediným pohledem. Věděl, že na sobě nesmí dát znát, zášť ani zlobu. Musel ukázat svoji chladnou hlavu.

 Kornel pokynul, a všichni muži, se shlukli okolo Alvara. 

Byl svlečen do půli těla a přivázán k rituálnímu kůlu. Po dobu tří dní, a tří nocí, musel bez jediného slova, překonat denní teplo, večerní chlad. Hlad i žízeň. Nesměl na sobě dát znát strach, ani jakoukoliv potřebu.

 Byl to prastarý rituál kmenů, dokazujících, mužovu sílu a odhodlanost.

 Alvar byl ale pro svou Lunu, rozhodnut podstoupit vše. Když ho třetí den rozvázali, sotva stál na nohou. Zavrávoral, ale snažil se udržet rovnováhu. 

Z obdivného mručení mužů, bylo znát, že to na ně udělalo veliký dojem. Málo mužů, se dokázalo po oněch třech dnech, udržet na nohou. 

Když mu jedna z žen, pak podala pohár s vodou, hltavě se napil. Ohně se rozhořeli, a za zvuku bubnů, vyběhlo několik polonahých dívek a začalo tančit okolo ohně. 

Jejich těla se vlnila a muži tleskali do rytmu. Pak se s divokým štěbetáním, shlukli do kruhu kolem Alvara, a jemu se zastavilo srdce. 

Objevila se jeho Luna. Nahlas polkl, pod tím pohledem. Její dlouhé vlasy, byly rozpuštěné, a na sobě měla, jakýsi rituální šat.

 Šat, který více odhaloval, než zakrýval. Měl tak v muži vzbudit jeho žádostivost. Stávalo se i, že po tří denním trápení, u mučednického kůlu, se v muži nepodařilo, jeho žádostivost probudit. Jejich znavené, vyprahlé, hladové a žíznivé tělo, se neprobudilo k životu. 

Alvar zhluboka nasál vzduch. Její vůně, ho znovu celého rozechvěla. Její tělo se vlnilo do rytmu, a jemu se zatmělo před očima.

 Titěrná podprsenka, sotva zakrývala, její bujné poprsí. A sukně, z několika dlouhých cárů látky, odhalovala její nohy. Byla nádherná. Překrásná. 

Jako zhypnotizovaný, se díval na zvláštní, břišní tanec a jeho tělo, na ní náležitě reagovalo. Nedokázal tomu zabránit. Byl tak oslabený, že si dělalo, co chtělo. 

Zvuk bubnů sílil a sílil. S každým jejím pohybem a jeho vzrušeným vzdechem, ještě více. Stál ohromen její krásou, a zcela připraven, se s ní milovat. Najednou, jako když utne. Zvuk bubnů ustal a všichni, muži i ženy, padli na kolena, s předpaženýma rukama a hlavou k zemi.

Alvar stál a díval se na svoji Lunu. Tak moc po ní zatoužil.

 Všiml si, jak její oči zabloudily k jeho rozkroku a jak zčervenala. Pak se otočila a zmizela mezi stromy. 

Chvíli jen tak stál, a když se nikdo ani nehnul, rozeběhl se za ní.