Liliana pomalu zkameněla hrůzou. Dívala se, jak se ten strašlivý vlkodlak hnul směrem k ní, ale nedokázala se pohnout. 

„Alvare?" zalapala po dechu a snažila se automaticky přikrčit v rohu postele, když se k ní natáhl.

 Jeho dlouhé, chlupaté ruce s dlouhými drápy, ji vyzdvihli do náručí, jako pírko. 

„Co..., co chceš dělat?" vykoktala. Na nic více, se nezmohla. Její tělo se roztřáslo strachy. Ještě nikdy v životě, vlkodlaka neviděla na vlastní oči.

 Samozřejmě věděla, že je několik málo vyvolených, kteří dokážou na sebe vzít tuto podobu. Ale zrovna Alvar? Nemohla tomu uvěřit. 

Marně se snažila v paměti nalézt střípky vzpomínek, vyprávění mužů u ohně. Již od malička slýchávala strašidelné historky, týkající se tohoto tvora. 

Je nesmrtelný, prolétlo ji hlavou. Nebezpečný a nelítostný. Neporazitelný, a... Zatřásla hlavou k odporu, když si uvědomila tu skutečnost. Jsou jen čtyři na světě. Jen čtyři, na každém kontinentu jeden. A každý jeden, je svrchovaným a nejvyšším pánem všeho vlčího pokolení. 

„Co chci dělat?" zavrčel hlubokým hlasem a zadíval se jí do očí, „přivést tě k rozumu. Jsi moje Luna. Jsi Luna svrchovaného pána, na tomto kontinentu. A jako taková, se tak budeš chovat."

 Sevřel ji v náručí, a dlouhými kroky šelmy, vyběhl ze dveří. 

Liliana si jen všimla, jak se několik tváří zvedlo od ohně, a podívalo se jejich směrem. Ale jakoby je to ani nepřekvapilo. A teprve nyní ji došlo, že je asi jediná, která nevěděla, co je vlastně Alvar zač. 

Dlouhými skoky překonával nehostinnou krajinu takovou rychlostí, že nestačila vnímat okolí. Běžel dlouho. Tak dlouho, že zcela zavrhla možnost útěku.

 „To bych ti vážně neradil," řekl, jako by ji četl myšlenky a postavil ji na zem, „jsme na druhém konci ostrova. Je tu plno roklin, skal a propastí. Nebezpečné zvěře a nepropustný les. Jedovatí hadi, a hlavně..., mě nemáš sebemenší šanci utéct, Liliano." Usmál se, a jí se strachy podlomila kolena. 

Konečně si uvědomila, kde je. Nahlas polkla a automaticky udělala krok vzad.

 „To je..., chrám Deji?" vydechla. 

Několikrát zamrkala, jakoby si myslela, že ta podivná budova, na kterou se dívala, zmizí. Byl to několik tisíc let starý kamenný chrám. Vypadal zpustle a strašidelně. 

Nahlas polkla.

 Mříže v oknech a staré, železné dveře, s vytesanou hlavou vlkodlaka, jí znovu připomněl vyprávění, které jako malá slýchávala. 

Báchorky o chrámu, který byl kdesi ukryt a střežen, a jen vyvolení, o něm věděli.

 „Správně. Chrám Deji. A jistě tedy také víš, k čemu slouží?!" vytrhl ji z myšlenek jeho hlas.

 Jen přikývla, ale doufala, že ty báchorky, nebyli pravdivé. 

Však říkaly, že v tomto chrámu se přiváděli k rozumu neposlušné družky svého pána. Však říkali, že tu nejedna zemřela osamocena, a již nikdy nenalezena. A říkali, i že jenom tu, může Svrchovaný, pojmout svou Lunu za manželku.