Vlkodlak přehodil přes svou Lunu červené sukno. 

„Jsi Lunou Svrchovaného. Jsi moje žena," zavrčel a vzal ji do náručí, „již nebudu si bráti servítek, Luno. Donutila jsi mne k tomu. Nechtěl jsem použít tohoto rituálu, ale bylo to nezbytné."

 Vykročil chodbou ke dveřím chrámu, následován kněžími. 

Jeho pohled, byl studený a nezúčastněný, když jeden z mužů, otevřel dveře a on vystoupil s Lilianou v náručí, na kamenné schody.

 „De iure!" ozvalo se, jako jeden muž, z hrdel několika desítek vlkodlaků, postávajících okolo.

 „Dúra lex, sed léx!" Zařval hromovým hlasem, Svrchovaný, a natáhl ruce, s vyděšenou Lilianou v náručí.

 Držel její tělo, zabalené v červeném suknu před sebou, a všichni pokorně poklekli.

 Pětice kněžích, se postavila o stupínek níže a začali předříkávat modlitbu.

 „Toto, je vaše Luna. Luna Svrchovaného pána, na tomto kontinentu. A jakožto takový, vám slibuji, že se nestane nic, co by mohlo ohrozit můj..., potažmo váš, život."

 Souhlasné zamručení, bylo důkazem toho, že jsou spokojeni.

 Avšak strach, který vedl některé zasvěcené, stále ovládal jejich mysl. 

„Chceme důkaz. Jak máme vědět, že se Luna podrobila." Ozval se jeden z nich. A několik dalších, se přidalo.

 Alvar věděl, že jejich strach, pochází ještě z dob, kdy vládl jeho předchůdce. 

Jeho Luna, nikdy nepřijmula jejich pouto, a proto někdejší Svrchovaný, neskonale trpěl. Jeho následná smrt, byla toho důsledkem, a mnoho nejbližších vlkodlaků, zemřelo s ním.

 Nastala anarchie. Chaos a strach. Vzpoury a zmatek. A když Alvar nastoupil svou vládu, dalo mu skoro celé dvě století práci, přesvědčit svůj lid o tom, že se již nic takového nestane.

 Sjednotil je, a dal jim důvěru, v klidnou budoucnost. Dal jim víru, v sílu a nezlomnost, jejich pána.

 Vládl tvrdou, avšak spravedlivou rukou. A zjištění, že i jeho Luna, nepřijmula jeho pouto, bylo pro mnohé tvrdá rána. 

On neměl na vybranou. Nevybral si ji. Byla mu předurčena. Byli si souzeni a musel to přijmout. Zrovna tak, jako ona.

 Jejich pouto, je předurčovalo k tomu, aby pakliže se najdou, již nikdy se neodloučí. Předurčovalo je k tomu, aby po sobě toužily a milovali se. Předurčovalo je k tomu, aby jejich vláda, ukázala všem, že síla jejich pouta jim zaručuje nesmrtelnost. 

Alvar neměl na vybranou. Liliana ho odmítala tak vehementně a vytrvale, že jediná možnost byla, aby přistoupil na Posvátnou ozvěnu a nechal se oprostit od citů a emocí.

 Pakliže by to neudělal, jeho lid, by zpanikařil a nastalo by bezvládí. Vidět Svrchovaného na kolenou. Vidět jeho slabost a zranitelnost, která byla důsledkem toho, jak moc ji miloval, by byl jeho konec. 

Oni potřebovali vzor. Sílu a důslednost. Oni potřebovali Svrchovaného, který vládne nejen jim, ale i své Luně. A Alvar to věděl, a nikdy by nedopustil, aby vše, co vybudoval, se zhatilo. Ani kvůli ní, ne.

 „Je podrobena. Musí vám stačit mé slovo. Ale budiž..." vydechl a zatáhl za cíp sukna.

 Liliana se zděšeně podívala do jeho očí.

 Změřil si její nahé tělo pohledem a zhluboka se nadechl. Po tváři přelétl mu zvláštní výraz, když si ji přivinul do náručí.

 „Nic z toho, se nemuselo stát, Luno." Zavrčel a zakousl se do její tepny na krku.