„Alvare..., nezůstaneš, zde?" Liliana se rozpačitě podívala na svého Alfu.

 Byla tak moc zmatená, ze všeho, co se za posledních, několik dní událo, že nedokázala myslet na nic jiného. 

Uběhl už skoro týden, od chvíle, kdy ji Alvar přinesl zpět, a od té doby, s ní pořádně ani nepromluvil. Ani jednou, nespal ve své posteli. Vždy se jen mihl jejich domem, aby zjistil, že je v pořádku, a že nic nepotřebuje a zase zmizel.

 Měla by být vlastně ráda. Však, sama si pamatovala, jak se děsila nocí, kdy ulehne vedle ní. Děsila se toho, že podlehne jejich poutu, a nechá se jím ovládnout. 

Její mysl, se vždy upnula, k té jediné myšlence nenávisti, proti němu. Odpor. Zloba a vzdor, vždy zvítězila nad jejich poutem. Ale najednou, to bylo jinak.

 S tlukoucím srdcem, vždy očekávala jeho příchod, a vždy když odcházel, byla zmatenější a zmatenější. 

Nejednou přistihla samu sebe, jak žárlivě hledí směrem k ohni, kde sedával s ostatními a několik dívek, se vždy rádo okolo něho točilo. 

Přistihla se, že vidí to, co dříve neviděla. Najednou, ho viděla jinýma očima, a vždy, když se k ní přiblížil, rozbušilo se jí srdce. 

Byl tak jiný, než ostatní muži. Jeho mužná postava. Krásná tvář. Postoj a přirozená autorita. Charisma. A sexappeal, z něj přímo čišel. Sálal, na všechny strany. A s velkou nechutí zjistila, že už jenom jeho přítomnost, ženy v jeho okolí, znervózňuje. Točí se okolo něj. Lepí se na něj. Poletují okolo něj, jako by byl mucholapka, aniž by se o to sám, nějak přičinil. 

Již několikrát, se jí žárlivostí rozbušilo srdce, když se některá z nich, k němu vyzývavě naklonila. Bylo znát, že by stačilo jenom málo, a rády, by skončily v jeho náručí. Aniž by sám, vyslal signál jejich směrem. Aniž by sám, projevil zájem, přitahoval je. Jeho feromony lákaly samičky, z dalekého okolí. 

Ještě před pár dny, by ho za to nenáviděla ještě více. Přisuzovala by všechnu vinu, jenom jemu. Ale nyní..., s vědomím toho, že je Svrchovaný, jí to všechno, konečně došlo. 

Alvar se zastavil v pohybu, mezi dveřmi. Na moment zaváhal, a pak se otočil, na svou Lunu.

 „Ty chceš, abych zůstal?" vydechl překvapeně a vzápětí zatřásl hlavou. 

Zhluboka se nadechl, jakoby si potřeboval urovnat myšlenky a na jeho tváři, objevil se smutný a utrápený výraz. 

„Nemůžu, vedle tebe ležet Luno, aniž bych se tě dotkl. Ta bolest, je nesnesitelná. Mé tělo, si žádá spojení. A i když bolest psychická, není o nic menší, nežli bolest fyzická, vybral jsem si menší zlo." 

Na moment se odmlčel, a prohrábl si rukou vlasy. Zakroužil v její tváři a povzdechl si. 

„Ještě stále, jsi nepřijmula naše pouto. Kdyby to tak bylo, cítil bych to. Nemůžu dopustit, aby moji poddaní, zjistili, že jsem je oklamal. Vzedmul by se neklid a rozbroje. A to prostě již nikdy, nepřipustím." 

Otočil se k odchodu, ale zamrzl v pohybu a ještě jednou, se k ní obrátil. 

„Jen zde. V této vesnici, jsi v bezpečí. Přijít na to okolní smečky, již bych tě neochránil, před temnotou, v chrámu Deji. A to nemůžu dopustit. Na to tě až příliš..., miluji." Poslední slovo, již vydechl šeptem, a zmizel za dveřmi.