Když se paprsek měsíce dotkl vytčeného bodu, šaman dal znamení a bubny se rozezněli v divokém rytmu.

 Z hrdel všech přítomných zazněl podivný skřek, a když ustal, všichni do jednoho, klekli čelem k Alvarovi, s hlavou skloněnou k zemi. 

Bylo to tu. Přišla jeho chvíle. Chvíle, na kterou všichni čekali. Však síla Svrchovaného, dávala jim víru, na dalších čtrnáct měsíců. 

Alvar se postavil a změřil si pohledem, všech pět dívek.

 Neviděl jim do tváře. A vlastně mu i bylo jedno, co se za nimi skrývá, bral to jako svou povinnost. Nutné zlo. 

Byli doby, kdy mu to nedělalo žádných problémů, to byla pravda. Ale nyní, když již měl svoji Lunu, toužil jen po ní. Potřeboval ji. Potřeboval ji k životu, jako vzduch, nebo vodu. 

Kdyby ho milovala, byla by tu. A nedopustila by to, co nyní musel udělat. 

Jediné, co ještě mohl, pro svou raněnou duši zpravit bylo, vzít si ty dívky, ve své pravé podobě.

 S bolestí v očích, se zhluboka nadechl a zvrátil hlavu. Jeho tělo se napnulo k prasknutí, a z jeho hrdla, se vydralo příšerné zavytí, ve chvíli, když se proměnil. 

Několik dívek, udělalo automaticky krok stranou.

 I přes jejich masky, cítil respekt, strach a obavy z jeho panovnické podoby. Však v jeho podobě Svrchovaného. V podobě majestátního lykantropa, znal ho málokdo. 

Ještě jednou zhluboka zavyl, přikrčil se, a zaměřil se na první dívku. 

Jeho oči zčernaly. Zavrčel a přivinul si ji do náručí. 

Třásla se. Ale to se třásla každá, kterou kdy za ta století, si vzal. Netřásla se ale touhou, jak tomu bývalo, třásla se strachy. Protože to bylo poprvé, kdy svůj rituál, vykonal v této podobě.

 Měl na to ale právo. Byla to jeho výsada. A sám v sobě, tím alespoň maličko, mohl zadusit bolest a žal, po své Luně. 

Strhl dívce zbytek oděvu, zakrývající její nahotu a položil ji na vydělanou kůži. Zhluboka se nadechl, roztáhl její nohy, a klekl si mezi ně. 

Cítil její divoce bušící srdce. I přes masku na obličeji, slyšel její splašený dech, a viděl, jak se lehce chvěje.

 Ale jeho srdce, přetékající bolestí, již chtělo mít svůj úkol splněn. Přestal přemýšlet. Uvažovat. Odhrnul do pozadí své mysli, všechny své pochyby a hlavně, uzamkl v sobě bolest, po své Luně.

 Chytil její nohy no svých drápů a divoce přirazil. Nadpřirozený skřek, který se vydral z jeho hrdla, rozléhal se široko kolem.

 Bral si ji divoce. Zcela oproštěn od svých citů tak, jak mu to velela, jeho přirozenost. Divoce přirážel, a když ucítil, že se blíží jeho vyvrcholení, na chvíli přestal. 

Počkal, až dozní jeho vzrušení a znovu zhluboka zavyl. 

Pak se postavil a natáhl se po další dívce. Ta mu omámeně, sama vklouzla do náručí. 

Na jeho hrůzostrašné tváři, objevil se smutný úsměv.

Bylo to stejné, jako vždy. A on, tak moc, přitom toužil potom, aby to byla ona. Ta jediná, která ho dokáže uspokojit. Zbavit ho bolestí na těle, i na duši.