Alvar položil druhou dívku na zem, a svými drápy, rozerval její oděv.

Již nevnímal okolí. Bubny, ani hučící dav. Jeho srdce přetékající bolestí, přehlušilo všechno, co cítil. Nevnímal vlastně, ani co dělá. Nečinilo mu to potěšení, jen plnil svoji povinnost.

 „Ne! Alvare, již ne!" ozval se zoufalý výkřik.

 Zarazil se v pohybu. Jeho Luna. Pomalu se otočil a překvapeně se zadíval na jednu z dívek, stojících opodál.

 Ta najednou odhodila svou masku, a upřela na něj, svou uslzenou tvář.

 „Už ne..., prosím, nedělej to." Zavzlykala. Její tělo se třáslo potlačovaným pláčem.

 Moc dobře si uvědomovala, že je to její chyba. Rosalie s Rebekou, ji kladly na srdce, že musí být první, kterou si vezme. Že má o něj bojovat. Ukázat se mu a prosit ho o to, aby si ji vzal.

 Ona však opět selhala. Její hrdost, snad stud a možná i nedostatek odvahy, ji to však nedovolil. Nejraději by se neviděla.

 Postavila teď Alvara, před těžkou volbu. Mohla tomu zabránit, kdyby obcoval, se svojí Lunou. Kdyby jeho Luna, tak jak ji to Rosalie naučila, před něj klekla, a prosila ho o to, aby s ní spočinul.

 Nyní již bylo pozdě. Patřila tímto, mezi pětici vybraných dívek, a Alvar, musel svůj úkol dokončit.

 „Proč ne?" řekl téměř šeptem a postavil se.

 Nemohl tomu uvěřit, že jedna z dívek, byla jeho Luna. Jen nechápal, proč až teď? Proč za ním nepřišla, když on tak moc doufal, že to udělá? Proč? Když nyní, již nemůže couvnout? Cožpak neví, co by ho čekalo, kdyby svůj úkol nedokončil?

 „Proč ne, Luno. Tak mi řekni proč? Proč to nemám, kruci udělat?" zařval divoce. Již mu docházela trpělivost. Již neměl dost sil, na to s ní neustále bojovat.

 „Protože..., protože tě miluji, Alvare." Zavzlykala a skryla svou tvář v dlaních. Vypadlo to z ní tak náhle, že si to sama ani neuvědomila. 

Teprve když to vyslovila, se nadechla, a její oči, se rozšířily v úžasu. 

„Řekni..., řekni to ještě jednou." Vydechl Alvar a zhluboka se nadechl. 

„Miluji tě, Alvare. Miluji." Vykřikla to, a pak se vyděšeně rozhlédla kolem.

 Divoký zvuk bubnů, nevěstil nic dobrého. Po zádech ji přejel mráz. Poznala, že přerušení rituálu, není zrovna žádoucí.

 A je to její vina. Její. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. To přeci nechtěla. Nechtěla mu, opět ublížit. 

„Odpusť mi to, Alvare." Vydechla a udělala krok vpřed.

Najednou dopadla na všechny čtyři, změnila se v bílou vlčici a zmizela v lese.

Alvar ještě chvíli váhal. Jeho Luna? Přijala své pouto? To zjištění, jím otřáslo natolik, že zahodil za hlavu vše, co má se stát. 

Přerušení a nedokončení rituálu, bude mít pro něj nedozírné následky. Čekal ho trest, o kterém nyní ale vůbec nepřemýšlel. 

Zadíval se do davu a setkal se s očima své sestry. Byli plné smutku, ale porozumění.

 I ona věděla, co udělá. Přivřela oči v souhlasu a vzápětí Alvar zmizel mezi stromy.