Liliana se rozhlédla po nehostinné, kamenné místnosti, a po zádech ji přejel mráz. 

Chrám Deji. Právě zde, si ji Alvar vzal. Právě tady, proběhlo Přijímání, a její Odevzdání se.

I tehdy, si Alvar vybral jinou cestu. Již tehdy, ji tu měl uvěznit, ale neudělal to. 

Po tváři jí skanula slza. Ona, a jeho smečka, byli jediní, kteří mohli být přítomni, jeho uvěznění.

 Když si uvědomila, že to je naposled, na dlouhých čtrnáct měsíců, co ho vidí, podlomila se jí kolena. A kdyby ji Rosalie nezachytila, jistě by se svezla v slzách k zemi.

 „ To jsou Strážci." Zašeptala Rosalie. 

Pětice mužů, v dlouhých černých kápích, přehozených přes hlavu, poklekli před oltář a pomodlili se. 

Liliana v nich poznala muže, kteří byli přítomni, i jejího Přijímání. Každý jeden, vzal jednu louči, a podpálil oheň, v kamenných nádobách, podél kamenného, rituálního stolce.

 Vzpláli i louče na stěnách a jejich oheň, zlověstně osvětloval celou místnost.

Tu se ode zdi, odlepila další osoba. Zakryta od hlavy až k patě, rituálním rouchem. 

„Alvar." Vydechla Liliana. Poznala ho i přesto, že mu nebylo vidět do tváře. 

Poklekl před Strážce a sklopil pokorně hlavu.

 „De iure!" Řekl jeden ze Strážců latinsky. 

„Podle práva." Zopakoval po něm druhý, v jejich řeči. 

„Dúra lex, sed léx!" pravil třetí a čtvrtý po něm zopakoval. „Tvrdý zákon, ale zákon!" 

Pátý z nich, pak pokynul Alvarovi. Když se postavil, strhl z něj ono roucho.

Pak všech pět pokleklo před ním a znovu se začali modlit. 

Alvar, oděn jen v krátké kalhoty, bos a do půl těla nahý, stál, a díval se na ně. V jeho pohledu, by kdokoliv, marně hledal, jakýchkoliv pohnutek. Jeho kamenná tvář, nevykazovala žádných známek strachu. Ale Liliana, cítila bolest v jeho srdci. 

„Alea iacta est." Pronesl Alvar, a všech pět povstalo.

 Poklonili se mu a pak sborovým hlasem pronesli. „Status nascendi! Status moriendi!" 

Alvar poklekl, sklonil hlavu, a z jeho hrdla, se vydralo tiché vydechnutí. 

„Můj bože!" zašeptala Rosalie a podívala se zděšeně na svého bratra, „zrušili Posvátnou ozvěnu."

 Nemohla tomu uvěřit. To nemohli udělat. Do očí se jí nahrnuly slzy. 

Změřila si pohledem Tora s Ianem, kteří také pochopili. Zrušení Posvátné ozvěny, znamenalo pro Alvara o mnoho větší bolest. Vrátilo se mu jeho pouto. Emoce. A vše, co cítil, nyní pociťoval tisíckrát mocněji. 

Strážci zrušili Posvátnou ozvěnu, a tím i jeho trest, měl být o mnoho nemilosrdnější. Zrušením Posvátné ozvěny, mu připravili muka, která měl snášet více než rok.

Odtržení, od jeho Luny, bude pro něj znamenat utrpení. Při každém úplňku, bude pociťovat nesmírnou touhu po spojení. Bude ji potřebovat. Bude ji cítit. Protože pouto, které spolu mají, je navždy spojilo.

 A jeho odtržení od ní, bude pro něj znamenat o mnoho větší bolest fyzickou, než jakou, doposavad pociťoval. 

„Ad omnia paratus." Pronesl do ticha Alvar a Liliana se sesunula s výkřikem k zemi.

Alea iacta est- kostky jsou vrženy

Status nascendi- stav zrodu

Status moriendi-stav blížící se smrti

Ad omnia paratus- na všechno připraven