Uběhl skoro týden. Týden, co se Liliana nastěhovala ke staré Hedvice, aby ji pomohla s obchodem. 

Měla malý domek, s krámkem na předměstí, s květinami a bylinami všeho druhu. Do všech restaurací a provozoven ve městě, dodávala denně čerstvé květiny a čaje. 

„Potřebuji děvče, abys dnes odnesla květiny do Rudé Růže. Dnes se na to necítím."

„Ale..., ale já..." zalapala Liliana po dechu. 

Věděla, že v oné budově je nejlepší restaurace v okolí, ale také se tam nachází kancelář Alvara Prestona. 

Představa, že ho potká, ji vháněla hrůzu do očí. 

„Do toho doupěte hříchu?" oklepala se Liliana. 

„Proč soudíš, že je to doupě hříchu, děvče?" Změřila si ji Hedviga pohledem, a lehce se usmála.

 Samozřejmě byla plně obeznámena, s celou situací. A Kornelovi přislíbila, že dá na Lilianu pozor, ale také dost dobře znala Alvara Prestona. 

To jen díky němu, se jejímu obchodu tak vede. A jen díky němu, je v bezpečí, a nikdo si nedovolí, ohrozit její podnikání. 

Ano, znala ho, a vůbec si o něm nemyslela to, co Kornel Vanthorp. 

Asi po hodině, vzala Liliana za kliku Rudé Růže. Ještě bylo zavřeno.

 Vstoupila dovnitř, prošla prázdnou recepcí a vešla do jídelního sálu. Všude bylo ticho, a klid. Zmateně se rozhlédla kolem a nakoukla do létacích dveří, v čele místnosti.

 „Halo!" zavolala do ticha, „je tu někdo?" Náhle uslyšela ze dveří, na konci chodby hlasy.

 Zaťukala a potichu otevřela. 

„Ale no ták. Nechceš mi říci, že se nechceš účastnit toho charitativního večera. Je to přeci důležité." Řekla zrovna černovlasá dívka a zarazila se, když spatřila Lilianu ve dveřích.

 „Já..., promiňte. Jen jsem chtěla..., totiž..., nikdo tu není tak..." zakoktala se a udělala pár kroků vpřed. Obrovská krabice plná květin, ji, již tak tížila.

 „To je v pořádku," odpověděla dívka, „jsi tu místo Hedvigy?" 

Liliana jen přikývla a hlasitě polkla. Muž stojící zády k ní u okna, ji tak znervózňoval. 

„Tak fajn. Jsem Rosalie Prestonová. Hedviga nám říkala, že nějaký čas, bude mít náhradu." Ukázala na stolek před sebou a znovu se otočila na toho muže. 

„Vážně, Alvare. Ten charitativní večer, je velmi důležitý. Musíš se ho zúčastnit."

Liliana nahlas polkla. Alvare? Zděšeně se na něj podívala.

V tu chvíli se otočil, a jejich oči se setkaly. Z rukou jí vypadla krabice květin a provinile, si přikryla ústa dlaní. V mžiku byl u ní. 

„To je v pořádku." Zašeptal a zhluboka nasál vzduch.

 Zamotala se mu hlava. Ta vůně. Ta vůně, byla omamná.

„Já..., nechtěla jsem..." zavzlykala Liliana skoro plačky. 

Cítila se na jednou tak zvláštně. Jeho vůně, ji celou pohltila. Klekla si na zem a začala zmateně, třesoucíma rukama, uklízet tu spoušť.

 „To je v pořádku. Jsou to jenom květiny." Zašeptal znovu a přiklekl k ní. 

Letmo se dotkl její ruky. Ucukla, ale on, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem.

 „Já..., já... promiňte." Vyhrkla a vyběhla ze dveří. 

Alvar se postavil a podíval se na překvapenou Rosalii. 

I jí, bylo jasné, co se tady právě odehrálo. Její bratr, se třásl a zhluboka oddychoval. 

„Moje Luna." Zašeptal a zavřel oči.