Liliana si nervózně uhladila šaty a vstoupila do sálu, kde se konal charitativní večer, kterého se účastnil každý, kdo ve městě něco znamenal.

Vůbec se ji sem nechtělo, ale Hedviga trvala na svém. Vzhledem k její indispozici, ji musela zastoupit. 

Doprovod ji dělal místní doktor Peter Prost, Hedvičin přítel. Peter byl milý, mladý muž, a tohoto úkolu, se zhostil velmi rád.

 Večer neprobíhal pro Lilianu tak rychle, jak by si přála. Absolvovala pár tanečků s Peterem a několika dalšími vlivnými muži, ale to nejtěžší, ji teprve čekalo. Dražba pěti krásných dam.

 Pět vybraných žen, se muselo vystavit na podiu a muži okolo, se předháněli v přihazování peněz, aby získaly svou vysněnou odměnu. Tanec a večeři, s onou ženou. Vybrané peníze, byl pak výtěžek, pro onu charitu.

„Slečna Jasmine Lermontová." Slyšela Liliana, jakoby zdály. 

„Dvacet tisíc." Prohodil někdo. „Třicet." Prohodil druhý. A pak již přestala úplně vnímat okolí.

 Rozhlédla se po místnosti, plné lidí. A najednou se jí zastavilo srdce. Do místnosti vstoupil on. Alvar Preston. 

Na sobě měl dokonale padnoucí oblek, a evidentně s ním otřáslo, když ji spatřil na podiu. 

Alvar zalapal po dechu. I přes tu směsici vůní, ji cítil. Podlomily se mu kolena. Najednou ho popadla neuvěřitelná žárlivost.

 Všichni se na ni dívali, a hlavně místní muži, si na ni evidentně, dělali zálusk.

 „Slečna Liliana Vanthorpová." Pronesl pořadatel. 

Alvar přejel očima sál. Hned mu bylo jasné, kteří pro něj potenciální sokové, se budou o ni ucházet. Sevřel dlaně v pěst tak silně, až mu zběleli klouby na rukou. 

To nedovolí. Nikdy nedovolí, aby se okolo ní motal jakýkoliv jiný muž. Je jeho. Bude jeho, a nedovolí nikomu, aby mu ji vzal.

 „Dvacet tisíc." Ozvalo se. „Třicet." přihodil jeden z radních. 

„Padesát." Ozval se doktor Prost. 

„Šedesát." Přihodil Alvar a změřil si doktora pohledem. 

„Sto tisíc." Opětoval doktor, nespustiv z něj zrak. Alvar semknul čelisti a přimhouřil oči, do úzké škvírky.

 „Jeden milion." Pronesl, a v sále to zašumělo. 

Doktor jen sklopil zrak a kvapem opustil sál. Poznal, že prohrál. 

 Alvar upřel svůj zrak, na svoji vyvolenou. Dívala se na něj, s doširoka otevřenýma očima, a zhluboka oddychovala.

 Byla tak křehká. Krásná. Okouzlující. Měl sto chutí, ji popadnout do náručí, a odnést ji pryč odtud. Pryč, kde s ní bude jenom sám, a žádný muž ji nebude hltat pohledem.

 Odvedl ji doprostřed parketu. Cítil, jak se chvěje, když ji vzal okolo pasu, a přitáhl si ji blíže k tělu. Podíval se jí do očí, a začal se s ní pomalu pohybovat. 

S vypětím všech sil, se snažil ovládnout. Snažil se zalarmovat, zbytky svého sebeovládání, aby na sobě nedal znát, své rozrušení. Byl jako omámený, její přítomností. Ještě nikdy, se mu nestalo, aby ho nějaká žena dostala na lopatky. Nikdy, až teď. Cítil tak nesmírnou přitažlivost, až z toho dostal strach. 

„Byl bych potěšen, kdyby večeře mohla proběhnout zítra. V Rudé Růži." Zašeptal.

 Třásl se mu hlas. Najednou si připadal jako školák, a vůbec se nepoznával. Jen přikývla, a jemu se srdce sevřelo radostí.