Náhle Alvar zasténal, jeho hlavou, projela urputná, bodavá bolest. 

Svezl se na zem, chytil hlavu do dlaní a schoulil se do klubíčka.

 Ta bolest, byla zničující. Tak hrozná, že měl pocit, že mu musí, mozek vystřelit z hlavy. 

Hlavou mu projela vzpomínka na to, jak se miluje se svojí Lunou. Po té, další. Na jeho posvátnou ozvěnu. Na slavnost měsíce, i na přijímání, a odevzdání se, jeho Luny. 

Viděl i jeho uvěznění. Trest za to, že nedokončil rituál. A po té, jeho návrat domů. 

Viděl, jak ho odmítá. Viděl znovu doktora Prosta, v její ložnici. A viděl i, jak leží ve vaně, a sama, uspokojuje svoje tělo. 

Je jeho Luna. Konečně, si to uvědomil. Je jeho, a proto také, cítí tak nesmírnou a neskutečnou přitažlivost a vášeň. 

Vykřikl bolestí, a znovu se chytil za hlavu. 

Musela to vědět. Jeho Luna ví, že je její Alfa. Jen si s ním hrála. Obelhávala ho.

 Dělalo ji dobře, když viděla ho v této pozici? Nemohl tomu uvěřit. 

Však klidně, by se ponížil, ještě více, jen proto, aby ji získal. Zahodil by za hlavu, veškerou svou hrdost, sebevědomí, pýchu. Pokořil by se. Degradoval by sám sebe, na hadr, u jejích nohou, jen proto, aby o ni nepřišel. 

A ona? Hrála si s ním, jako kočka s myší. 

Ještě chvíli ležel bez hnutí. Čekal, až třes jeho těla pomine. 

Po tváři mu ztekla slza. Ale tentokrát, to byly slzy zklamání. Bolesti zcela jiné. A snad, o to horší.

 Ztěžka se postavil a zadíval se do její tváře.

 Něco se změnilo, a všichni, to cítily. Alfa se vrátil. Vzpomněl si. Ovšem výraz jeho tváře, když se podíval na svojí Lunu, byl ne zcela takový, jak by si ona přála.

 Byla v ní bolest a zklamání. Rozčarování. Snad nevíra v to, že to mohla dopustit. 

„Hrála sis se mnou?" vydechl najednou a jeho oči se zaleskly.

 Liliana jen vyděšeně vztáhla k němu ruce a zatřásla hlavou. 

„Jsem jen pouhá hračka, v tvých rukou? Jsem snad tvá bezduchá loutka, pro kterou pokora a ponížení, nic neznamená?" zavřel oči a zatřásl hlavou.

 Stále tomu nedokázal uvěřit. Tak moc ji miloval. Tak moc, že nedalo se to snést, ale cítil nyní, jen zlost, a zklamání, nad jejím počínáním. 

„Alvare..., já..." zašeptala Liliana.

 Ale Alvar si jen odfrkl. Nechtěl, již od ní nic slyšet. Nechtěl ji poslouchat. Nechtěl ani cítit tu bolest ve svém srdci, ale nemohl si pomoci.

 Vidí ji. Cítí ji. Touží po ní, ale přesto, jeho bolavé srdce, bije rychleji, než jeho mysl, omámená, láskou k ní.

 „Hrála jsi si se mnou, jako kočka z myší." Řekl náhle a dlouze se zadíval do její tváře. 

Pak se smutně usmál, a otočil se k odchodu. 

Když zmizel za dveřmi, Liliana se sesunula k zemi, zrovna do míst, kde ještě před chvílí, ji on, prosil, o její lásku. 

Cítila, co se stalo. Všichni to cítili. A najednou, i všem, došla slova.