Alvar se uzavřel do sebe. Měl raněné srdce. A díra v něm, byla tak veliká, že prostě nedokázal Lilianě zapomenout, co udělala. 

Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl slyšet již nic, čím by počastovala jeho bolavou duši. 

Uběhl skoro měsíc a za tu dobu, se jí ani jednou nedotkl. Ani jednou, nespal ve své posteli. I u společného stolu, se zdržel jen po nezbytně nutnou dobu.

 Většinu času trávil v kanceláři, nebo v lesích, ve své vlčí podobě.

 Její vůně, ho samozřejmě lákala. Přitahovala. Toužil po ní. A někdy měl pocit, že trestá více sám sebe, když uléhal sám, s bolavým a roztouženým tělem, po jeho Luně.

 Miloval ji. Miloval ji tolik, že by pro ni udělal vše. Zemřel, by místo ní. A proto také vše, co vytanulo mu na mysli, když mlha na jeho mysli se rozplynula, ho ještě více ranilo. 

Vzpomněl si na její odmítání. Na její postoj k němu. Na to, jak vidí ho jen, coby nenapravitelného, sexuálního maniaka. Na to, jak trápila jeho tělo, i když věděla, že za následek, může být i jeho smrt. Na její neustálí vzdor, a odpor k jeho dotekům. Ale hlavně se cítil jako její loutka, v jejích rukou. 

Však dokázala ona, jednou jedinkrát, svou lásku k němu? Dokázala se mu oddat bez toho, aby se necítil, jako její poslušný pejsek, který s úlevou, očekává pár hozených kostí, od své paní?

 Ano. Přesně tak, se cítil. Jako pes, ležící u jejích nohou, a čekající na hozenou kost.

„Alvare, přeci víš, že to Liliana, musela udělat. Potřebovali jsme mlhu nad tvým vědomím rozptýlit." Řekla Rosalie, a s nadějí v očích, se podívala na svého bratra.

 Konečně, se zase jednou ukázal v obývacím pokoji, a vypadalo to, že se zase ihned nezvedne k odchodu, jako pokaždé. Snad proto, že Liliana hned po večeři, zmizela v jejich pokoji.

 „Vím to Rosalie. Nezapomeň na to, že jsem Svrchovaný. Mlha, která se rozplynula, mně konečně otevřela oči. Cítil jsem vše, co ona. Do posledního dechu, pocitu. I teď, cítím její bolest. Slyším ji, jak pláče. Cítím její vůni, a mé tělo zmírá touhou po ní. Nemůžu bez ní žít, ani dýchat. Má existence, mé vědomí, můj život, a celé mé nitro zmírá. A bez ní, se samovolně ničí. Ale nemohu jinak."

 „Alvare, však tě miluje. Je tvoje Luna. Touží po tobě. Potřebuje tě, cožpak to nevíš?" 

Alvar si nalil skleničku whisky a zamyšleně se zadíval do krbu. Samozřejmě, že to věděl. Cítil, její lásku. Touhu. Bolest. Cítil vše, co se v ní odehrává, ale bylo to dost? 

„Rosalie, degradoval jsem sám sebe, na hadr, u jejích nohou. Na rohožku, u jejích dveří. A bůh ví, že bych jí byl rád. Dobrovolně a hned. Dokázala však ona něco více, než mi znovu a znovu ukázat, že jí opravdu jsem?" kopl do sebe obsah skleničky a znaveně se opřel o římsu krbu. 

Tak rád, by teď hned, běžel za ní do pokoje, a sevřel ji ve svém náručí. Ale prostě to nedokázal. Rány v jeho srdci, byli moc hluboké.