„Co mám dělat?" Elisa se posadila na křeslo před krbem a schovala hlavu do dlaní.

 Snažila se s ním mluvit. Vysvětlit mu to. Několikrát ho i navštívila v kanceláři, ale se studeným výrazem na tváři, jí poslal pryč. 

Vyhýbal se jí. A co bylo nejhorší, od té doby, nespal ve své posteli. 

„Já nevím, Eliso. Udělej ale něco, cokoliv, nebo se z toho brzy všichni zblázníme." Zamračil se Tor a unaveně se sesunul na pohovku, vedle Rosalie. Alvarovi emoce, samozřejmě nedali spát i jim.

 „Miluje tě. Jen je raněný. Zklamaný. A abych byl zcela upřímný, Luno, ani se mu nedivím," přidal se Ian, „tak o něj bojuj. Něco dělej, a neseď tady, jako hromádka neštěstí. Nedokázal on tobě, již dost, jak moc, tě miluje?"

 „Hmm, myslím, že budeš mít příležitost, Liliano. Pozítří je charitativní ples. Alvar se ho ze své pozice, je povinen zúčastnit. A tentokrát, i když k jeho velké nechuti, se bude dražit pět nejvlivnějších mužů, tohoto města." Mrkla Rosalie na Elisu. 

Vzpomněla si, s jak velkou nelibostí, to Alvar nesl. Nechtěl se zúčastnit, ale nakonec svolil. Ovšem ani slůvkem se nezmínil, že coby jeho doprovod, by byla jeho Luna. 

 Liliana, to však pochopila. Utřela slzu s tváře a povzdechla si. „Ale..., já..." 

„Žádné ale, vezmu si tě do parády. Alvarovi se podlomí kolena, až tě spatří, a pak..., je to jen na tobě. Cožpak ti pro jeho lásku, nestojí, ani se maličko snížit? Pros ho. Nadávej. Nebo ho sveď. Ale hlavně, něco udělej!" 

„Na, kopni to do sebe," mrkl Tor na Lilianu, „budeš to potřebovat, protože vážně, ti to nezávidím. Ještě nikdy, jsem Alfu neviděl, v takovéto stavu."

 Liliana jen zatřásla hlavou k odporu. Opravdu by to asi potřebovala. A potřebovala by více, než jednu skleničku, ale informace, kterou se dozvěděla před několika dny, ji to nedovolovala.

 „Já..., jsem těhotná." Vydechla to, a všichni se na ni s úžasem podívali.

„Chtěla jsem..., chtěla jsem mu to říci, ale opět mne vykázal, ze své kanceláře. Nechce se mnou ani mluvit. Ani se na mne nepodívá." Polkla slzu a utřela si obličej, hřbetem své ruky. 

Čekala Alvarovo dítě. Svrchovaného. A to bylo něco, co vzalo i celé jeho smečce, slova z úst.

 „Čekáš, Alvarovo dítě?" vydechla Rosalie, „tím spíše, bys měla něco dělat, Liliano, „nikdy by ti neodpustil, kdyby se to dozvěděl, jako poslední. Nemyslíš, že to je docela zásadní informace?"

 „Já vím, ale však říkám, nechce se mnou mluvit." Zalkala nešťastně Liliana. 

Rosalie nasupeně vyskočila na nohy, a dala si ruce v bok.

 „Fajn! A proč ses tedy, nechala vyhodit? Proč ses nechala v klidu vyprovodit z kanceláře, aniž bys něco udělala? Třeba se tam s ním zamkla. Třeba začala křičet, aby tě poslouchal. Třeba padla na kolena. Tak alespoň jednou, spolkni svou hrdost, a dokaž mu, že o něj stojíš."