Alvar podal rámě své dražitelce. „Neodmítneš, Kornelie, menší procházku?" 

 „Samozřejmě, že ne. S tebou nikdy, Alvare." Usmála se dlouhonohá, sebevědomá blondýna, zavěsila se do něj, a nechala se vyvést ven.

„Známe se již hodně dlouho, že ano, Kornelie?" mrkl na ni Alvar, když se zastavily u dřevěného altánu, v zahradě. 

Jen se usmála, a změřila si ho vševědoucím pohledem. 

„Řekla bych, že ano, ale stejně to zřejmě nebylo dost na to, aby ses do mne zamiloval." Dlouze se na něj podívala a pak pokynula hlavou. 

Samozřejmě pochopila, o co tady jde. Ještě nikdy, neviděla Alvara, se na nějakou dívku dívat, jak na její rivalku. 

„Zaplatím dvojnásobek dražené částky, Kornélie. Místní farář, to jistě uvítá. Není to jistě standartní postup, ale při troše dobré vůle, jistě proveditelný. A co se týká tebe, Kornelie, dozajista, se s tím dokážeš popasovat." 

 „Tak že, náš Alfa, se zamiloval?" povytáhla obočí, v předstíraném úžasu, „zlomil jsi mi srdce, víš to? Kde nyní ulovím, takového chlapa, jako jsi ty?"

 „No myslím, že pro tebe, to nebude žádný problém." Roztáhl ústa v úsměvu, a Kornelie, mu vřele opětovala.

 „No dobře, dobře. Běž za ní. Stejně bys byl duchem nepřítomný, a ani by mi nechutnalo."

 Alvar se jen smutně usmál. Měla pravdu. Ta charitativní večeře, by stejně stála za nic.

 Cožpak dokáže myslet na něco jiného, jak na svou Lunu? Když ji dneska spatřil vstoupit do sálu, stál již na pódiu. A v tu chvíli, mu začalo srdce bušit tak mocně, že měl pocit, že se o něj pokoušejí mrákoty.

 Byla tak krásná. Dlouhé, žluté šaty na ramínka, pevně obepínající její poprsí, volně splývaly, až k zemi. Její dlouhé vlasy, se jí vlnily okolo obličeje, a on měl pocit, že nikdy nic krásnějšího neviděl.

 Samozřejmě, čekal, co udělá. Jestli alespoň jednou, udělá něco, cokoliv, co by ho přesvědčilo o tom, že svou hrdost a pýchu. Svou skořápku čistoty a neposkvrněnosti. Své urputně, a přehnaně uhlazené a kontrolované chování, konečně zahodí za hlavu, a ukáže mu, že o něj opravdu stojí.

 „Děkuji ti, Kornelie." Zašeptal, a ona ho radostně objala, a lehce ho políbila na rty. 

Nevinně. Přátelsky, snad na rozloučenou, ale zrovna v ten moment, je spatřila Liliana.

 Zalapala po dechu a zastavila se. Zůstala stát, jako přimrazená, když si jí, Kornélie všimla.

 Ta si jen povzdechla. Soucitně stiskla Alvarovo rameno a obrátila se k odchodu. 

Alvar se otočil, a zadíval se do očí, své Luny. Vypadalo to, že snad zapomněla i dýchat. Ani se nehýbala. Lapala po dechu a třásla se po celém těle.

 Měl chuť, se k ní vrhnout, a popadnout ji do náručí. Vysvětlit ji, co se tady stalo, ale nedokázal se, ani hnout.

 Však přeci ona musí vědět, že miluje ji. Že od té doby, co ji potkal, již žádná žena neexistuje, a nikdy nebude existovat. 

Musí to cítit. A jestli ne. Jestli stále její mysl obestírá představa toho, že on je jen ten nejhorší. Nenapravitelný chlípník a sexuální maniak. Tak potom..., potom ji nemá co říci.