Alvar stál bez hnutí, a čekal. Neměl chuť, ji to jakkoliv ulehčovat. Ani v nejmenším. 

Miloval ji, ale nezměnilo se nic, aby mu ona, dokázala opak. 

Pokaždé, když ji vykázal ze své kanceláře. Pokaždé, když od ní odešel bez odpovědi, co udělala? Nic. Nic, a to ho nesmírně drtilo. 

Snad až dnes. Před chvílí, když poprvé, konečně ukázala svoje emoce. Konečně se alespoň maličko snížila pod úroveň, kterou si sama nasadila. Poprvé, od ní slyšel, že ho miluje.

 Ale bylo to dost? Nemluvila to jen, její žárlivost? Pýcha. Potřeba mít neustále navrch, ať se děje, co se děje? 

Její potřeba, ovládat ho. Jeho emoce a přizpůsobovat si ho, k obrazu svému? Nevěděl.

 Doufal, že jeho Luna, již konečně projeví, své pravé city, ale ani prstem ruky, k tomu nehodlal dopomoci. 

Liliana zalapala po dechu. Několikrát se zhluboka nadechla, jakoby chtěla něco říci.

 „Proč...,proč jsi to udělal?" vydechla najednou, a s očí, se jí řinuly slzy.

 Alvar pevně semkl rty. „Co máš na mysli, Liliano?!" Procedil skrz zuby.

 Snažil se být imunní, proti jejím slzám, kterými se ho snažila ovládat, již několikráte před tím.

 „Je ti jedno, co cítím? Již tolikrát, jsem s tebou chtěla mluvit. Tolikrát jsem se ti snažila vysvětlit, ale tys mne neposlouchal. Proč?" zajíkla se, a utřela si slzu ze své tváře, hřbetem ruky.

 „Neposlouchal? A ty..., ty jsi mne někdy poslouchala, Liliano? Jednou, jedinkrát? Alespoň jednou, jsi někdy dokázala poslouchat, co ti říkám? Ani své srdce, jsi neposlouchala, tolik jsi byla zaslepena představou, kterou sis o mne vytvořila. Tvé potřeby, a tvá pýcha, byla vždy nadřazena všemu, cos cítila. Co jsem cítil já. Neohlížela ses na následky. Na tvém pomyslném piedestalu, stojí tvá nedotčená hrdost!" Vydechl to tak rychle, a vztekle si odfrkl. 

„Ale já..., já přeci..., přeci musíš vědět, co cítím?! Jistě to cítíš také. Vím to, Alvare." 

Alvar jen však zatřásl hlavou k odporu. Již neměl sil, na to, ji odporovat. Neměl sil na to, bojovat s ní. Sám se sebou. S láskou, kterou k ní cítil. 

„Cítím vše, Liliano, avšak..., to nestačí! I ty, pociťuješ mé pocity. Vždy, tomu tak bylo, a přesto, jsi dokázala bez mrknutí oka, nade mnou vyřknout svůj ortel. Jen v prospěch, tvé hrdosti. Jen pro tvou nedotčenou představu, že muž, kterého miluješ, je tím, co sis vsugerovala, a nechtěla se toho vzdát, za žádnou cenu. Ani za cenu mé smrti."

 „Smrti? Tomu přeci sám, nevěříš." Vykřikla vyděšeně.

 Byla si ale vědoma, své viny. Moc dobře si pamatovala, jak ho žádala, aby se jí při Slavnosti měsíce, ani nedotkl. Věděla, co by mu hrozilo. Že onen půst, by mohl mít za následek, i jeho smrt. 

A tolik toho, nyní litovala. Nedomyslela před tím, všechny důsledky. Její jediná potřeba byla, ho od sebe odehnat. Ale teď? Nyní by dala vše, aby jí uvěřil. Aby jí miloval.

 „Sám nevím, čemu mám věřit, Liliano." Zašeptal. 

„Ale..., neposlouchal jsi mne? Neposlouchal jsi, co jsem říkala? Tak proč, proč jsi to udělal?" vykřikla zoufale.

 „Tak co tedy máš na mysli, Luno?! Myslíš to, že jsem ji políbil? Nebo snad to, že jsem místního faráře, udělal nejšťastnějším duchovním v tomto koutu, protože jsem mu věnoval milion šest set tisíc, jen proto, že nemůžu v přítomnosti jiné ženy ani spočinout, bez toho, abych myslel na tebe?" smutně se usmál. 

A pak aniž by se na ni jen podíval, se otočil a odešel.