Alvar se proměnil ve svou vlčí podobu a vyběhl do lesů. Potřeboval být sám. Potřeboval si pročistit hlavu. Ale hlavně potřeboval, dostat ze své mysli ten trýznivý pocit touhy. 

Jeho tělo, již tak dlouho strádalo, nad její ztrátou. Jaká ironie, napadlo ho. Celou dobu ho odmítala, a trýznila jeho tělo. Nyní po něm touží, ale své tělo trýzní on sám. 

Jeho pudy, smysli, vášně, to vše bylo v pohotovosti, kdykoliv, se k němu jen přiblížila. Kdykoliv ucítil její vůni. Ale ke své smůle, tomu tak bylo pořád. 

Nedokázal ji na jedinou sekundu, vyhnat z hlavy. A nejhorší bylo, že věděl, že to ani není možné.

 Uháněl jako o život. Uháněl, co mu síly stačily, jen aby alespoň maličko své tělo unavil, a dostal ho přinejmenším, pod nějakou přijatelnou mez únosnosti. 

Zastavil se až hluboko v horách. Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl.

 Pak chvíli jen stál a díval se, na přibývající měsíc. To mu tak ještě scházelo. Jeho již tak bolavé tělo, čekala další, ještě bolavější zkouška.

 Náhle jeho sluch uslyšel lehké, vlčí našlapování, a mezi stromy, spatřil několik přibližujících se, vlků. 

Stál nyní, na vyvýšeném skalisku, a díval se dolů na ně, nyní, již však ve své podobě Svrchovaného.

 Všichni, do jednoho, se zastavily. Zavrčeli a přijaly polohu podřízeného, se sklopenou hlavou.

 „Kornel Vanthorp." Zavrčel Alvar, a jeho oči se zaleskly do tmy. 

„Můj pane," zavrčel Kornel, když vzhlédl k Svrchovanému, „přišel jsem tě požádat, o tvou velkorysost."

 „Velkorysost? A čeho se týká, tvá prosba, Korneli?"

 Černý vlk pod ním zavrčel a sklopil hlavu. Dal mu tak najevo, svou oddanost a naprostý respekt, k němu. 

Přišel prosit, o svou dceru. Dceru, kterou tolik miloval, a věděl, že situace, která nastala, je také, i trochu jeho vina.

 „Prosím o odpuštění. Vím, že je možná troufalé, žádat Svrchovaného o cokoliv, co se týká, zrovna jeho. Ale chtěl bych vás požádat, abyste své Luně odpustil. Abyste odemkl své srdce, však vím, že i já jsem vinen." 

„Vím vše, Korneli. Nezapomínej na to, kdo jsem," zavrčel vztekle Alvar, „cožpak přede mnou, je možno cokoliv zamlčet? Cožpak může, někdo z vás cítit něco, co bych já nepoznal?" 

„Právě proto..., víte tedy jistě, že vaše Luna..." 

„Čeká moje dítě?" skočil mu do řeči Alvar, „samozřejmě, že to vím. Avšak stále to nemění nic na tom, co cítím." 

Zhluboka se nadechl a pohnul se směrem k němu. Vlci okolo, se ještě více přikrčili.

 „Miluji ji, Korneli. Miluji ji, více, jak svůj život. Svůj nekonečně dlouhý, zbytečný, a marný život, pakliže, nebudu s ní. Ale i já, musím dodržovat jistý kodex. Zákony a ustanovení." 

Vztekle zavrčel nyní tak blízko jeho hlavy, ale Kornel, se ani nepohnul. 

„Ty..., jako náčelník kmene. Jako uznávaný čaroděj, jistě víš, o čem mluvím." 

Kornel jen zakňučel k souhlasu. Chápal, stanovisko Svrchovaného. Oni on, si nemohl jisté zákony, překroutit k svému obrazu. 

A jeden z nich, a snad ten nejdůležitější, se týkal právě jeho Luny.

 Alvar Lilianu, v chrámu Deji, přijal za svou Lunu. Jeho Luna, ho však nepřijala. Měl ji tenkrát nechat v chrámu svému osudu, ale neudělal to. 

Hněv Strážců, na sebe po té, nenechal dlouho čekat a Strážci mu dali ultimátum. Ultimátum, které znovu porušil, když se při slavnosti měsíce, s ní nespojil. A ještě k tomu, ho ani nedokončil.

 Jeho čtrnácti měsíční uvěznění, které následovalo, měla být zkouška, pro ně oba. 

Ona ovšem na něj nechala seslat mlhu zapomnění. Toto porušení pravidel, ovšem on, nemohl jakkoliv ovlivnit.

 I když Alvar věděl, že z její strany to byl zoufalý pokus o to, mu pomoci tolik netrpět, nedalo se to omluvit. 

Mlha, která se po té nad jeho myslí rozplynula, mu otevřela oči.

 Strážci požadovali důkaz. Ztvrzení toho, že ho Luna přijala, se vším všudy. Se vší tou tíhou, kterou nesl na svých bedrech, pro dobro svého lidu. 

Potřebovali ujištění, že se již nestane nic, co jejich druh, může ohrozit. Že již on, jako Svrchovaný, znovu nepodlehne jejímu kouzlu. 

Že nebude rozhodovat jen v prospěch její, a podléhat ji tak, jak tomu bylo.

 Jenže tím, co provedla, že jeho láska k ní, ho znovu položila na kolena. Znovu se snížil pod úroveň všech, ale hlavně Svrchovaného, vše pokazila.