„Kde je Alvar?" zašeptala Liliana, když vešla do obývacího pokoje. 

Již při svém vstupu, cítila tak podivné dusno ve vzduchu. Všichni se na ni dívali s tak zvláštním, a smutným výrazem, až se ji podlomili kolena. Něco se dělo. Cítila to. 

„Tak kde je?!" vykřikla zoufale.

 Představa, že by se snad mohlo něco stát, že by o něj mohla přijít, ji vyděsila.

 „Je pryč, Liliano," zašeptal Ian zničeně, „nedokázali jsme mu to vymluvit." 

Liliana vyděšeně zatřásla hlavou k odporu. To se nemůže stát. To nemůže připustit. Přeci ho miluje. 

„Ale..., ale co..." vydechla s pláčem. 

„Co?!" procedil skrz zuby Tor, „Strážci nikdy nepřipustí, aby Svrchovaný podléhal své Luně. Aby jí zcela, a bez kompromisně podlehl, zatímco ona, se mu nikdy celá neoddala." Vztekle do sebe kopl sklenici whisky a zamračil se na ní.

 „Měl na vybranou, Luno. Buďto se vzdát tebe..., nebo svého postu Svrchovaného. "

V místnosti se rozhostilo ticho. Liliana udělala dva kroky vpřed, a pak padla zničeně na kolena.

 Nedokázala si představit, že by ho mohla ztratit. V hlavě se jí rázem promítlo vše, co jí kdy řekl. Jak se k němu chovala. Co pro ni vytrpěl, a co ještě zřejmě, vytrpět bude muset.

 „Co myslíš, že si vybral?" zašeptala Rosalie, a Liliana k ní vzhlédla se slzami v očích. 

Najednou ji to bylo jasné. Vybral si ji. Ji. Miluje ji tolik, že by pro ni udělal cokoliv na světě. Zemřel by pro ni, a ona? 

„Ale to..., musím za ním..., to nesmí udělat. Miluji ho." Vypravila ze sebe ztěžka. 

Věděla, že ani to, že by se vzdal postu Svrchovaného, neobešlo by se bez následků. A on, i když to věděl, stejně to kvůli ní, chtěl podstoupit. 

„Tak kde je?!" vykřikla a vyskočila na nohy. 

„Víš, kde se v horách, nachází obětní kámen?" Liliana přikývla, „tak tam, ho Strážci čekají." Usmál se na ní povzbudivě Ian, ale to již Liliana vyběhla ze dveří. 

Proměnila se ve svou vlčí podobu a vyběhla do hor.

 Utíkala jako o závod. Jeho vůně, ji provázela celou cestu. Cítila ho. 

A když v dáli zaslechla jeho naléhavé vlčí zavytí, ještě více přidala do kroku. 

V hlavě měla jednu, jedinou myšlenku. Miluje ho. Miluje, a on si tohle nezaslouží. Nezasloužil si nic, z toho, co mu prováděla.

 Měl pravdu. Vše co ji řekl, byla pravda. Ta její zatracená hrdost. Ten její vzdor a pýcha, ho od ní odehnali. 

To ona, by měla trpět za to, co se nyní děje. Ne on. 

Konečně ji došlo, že vlastně celou dobu čekal jen na to, až se mu celá oddá. Až mu dá nejenom své tělo, ale i svou duši.