Alvar se podíval na dívku, sedící proti němu. Ruce měla složeny na bílém ubruse a stydlivě klopila oči. 

Večeři v Rudé Růži, nechal připravit do posledního detailu.

 V ohromné restauraci, byli zcela sami. Jen v rohu místnosti, stáli tři hudebníci a hráli romantické písně.

 Číšník jim nejdříve přinesl aperitiv. Předkrm, a po té, hlavní chod. Když luskl už po několikáté prsty, objevil se znovu, a přinesl láhev nejlepšího vína.

 „Ročník 1526. Nechával jsem ho pro zvláštní příležitosti." Usmál se Alvar a podal Lilianě sklenici.

 Třásly se mu ruce. Ještě se mu nestalo, aby se v nějaké ženské společnosti, cítil tak nejistý a nervózní. 

Liliana za celý večer, prohodila sotva pár slov, a to ho ještě více znepokojovalo. Snažil se být milý a zdvořilí. Snažil se na ní netlačit, ale těžší úkol, si nemohl dát. 

Celé tělo, měl jako v jednom ohni. Její přítomnost. Její vůně, ho tak dráždila, že ho celé tělo bolelo. Měl pocit, že hoří, jako kdyby jeho tělo spalovala, vysoká horečka. 

Věděl, že až potká svoji družku. Svoji spřízněnou duši, že to pozná, a že to bude takové, ale předčilo to jeho očekávání. Nemohl spát. Jíst. Myslet. Byla jenom ona, a jeho touha, ji vlastnit. Jeho majetnické pudy, se draly na povrch.

„Děkuji za krásný večer, Liliano. Rád bych, si s tebou ještě zatančil." Vstal a vztáhl k ní ruku.

 Váhavě ji přijala. Zhluboka se nadechl, a přitáhl si ji k sobě. Libá hudba se rozezněla, a on se sklonil k jejím vlasům. Nasál její vůni. 

„Můj bože." Vydechl, ale s vypětím všech sil, se snažil pokračovat v tanci.

 Připadal si jako školák. Jako panic. Jako chlap, co drží po prvé v životě, v náručí ženskou. 

„Víš vůbec, co se mnou děláš?" zasténal do jejího krku.

Nedokázal se ovládnout. Znovu zhluboka vdechl její vůni. Trochu se zachvěla, ale neodtáhla se. Naopak. Slyšel, jak ji divoce bije srdce. Dodalo mu to odvahy a sklonil se k jejím ústům.

Ani tehdy, neucukla. Jemně ji políbil na rty. Tak, aby měla možnost odmítnout. Ale když to neudělala, z jeho hrdla vyšel chraplavý sten, a divoce si ji k sobě přivinul. Vášnivě drtil její rty a hladově kroužil rukama po jejím těle. 

„Tak dlouho, jsem tě hledal," sténal do jejích úst, „ již jsem ani nedoufal." Drobnými polibky zasypával její tvář, krk, i ramena. 

„Neodmítej mě. Prosím. Tak moc, tě potřebuji." 

A když mu Liliana vpletla prsty do vlasů, zatočila se mu hlava. Již se nedokázal déle ovládat.

 Naposledy se podíval do jejích zamžených očí a popadl ji do náručí.

 Proběhl létacími dveřmi a dlouhými kroky, zdolal dvě patra budovy. Zadýchaně rozrazil dveře, a postavil ji na podlahu, svého pokoje. 

Třesoucími prsty, ji pohladil po tváři.

 „Neudělám nic, co bys nedovolila, Liliano." Vydechl. Ale s každým dalším dotykem jeho prstu, na její tváři, se modlil, aby tak neudělala.