Liliana doběhla až k obětnímu kamenu. Alvar klečel na kolenou, zády k ní, se skloněnou hlavou a před ním stála pětice Strážců.

 „Alvare!" vykřikla Liliana a proměnila se ve svou lidskou podobu. 

„Liliano." vydechl překvapeně.

 Ona byla ta poslední, kterou by tu čekal. Pokynul Strážcům rukou, aby setrvali a postavil se. 

„Nesmíš to udělat! Nesmíš, Avare!" 

„Rituál byl započat. Doufám, že máš velmi pádný důvod k tomu, ho rušit." Řekl jeden ze Strážců.

 „Jaká pohnutka dovedla tě až sem, a dovolila ti, rušit tento okamžik?" řekl přísně druhý. 

Liliana zalapala po dechu. 

„Jsem těhotná!" vyhrkla, a pak se podívala na Alvara. „Alvare..., čekám tvoje dítě." Zašeptala a polkla slzu. 

Jen se smutně usmál a na moment zavřel oči. 

„Já vím, Luno. Vím to, již dávno." Pronesl smutným hlasem, a pohladil ji pohledem. Tak moc ji miloval. A tak dlouho, čekal na to, až mu to řekne.

 Lilianě se rozšířily oči v úžasu. Ví to? Samozřejmě, že to ví. Mělo ji to být jasné. Měla to vědět, že před ním, nemůže tuto skutečnost utajit. Tak proč se neodvážila, mu to říci dříve? Jak mohla být tak hloupá? 

„To ovšem není důvod k tomu, rušit tento rituál," řekl další Strážce, „to, že čekáš dítě Svrchovaného, ještě není důvod k tomu, abychom rituál přerušili."

 „Budeme pokračovat." řekl čtvrtý a pokynul Alvarovi.

 Lilianě se rozbušilo srdce jako o závod. Z očí se jí spustily slzy. Ztrácí ho?

 „Ne! Prosím! Miluji ho!" vykřikla a padla na kolena. Všichni se otočili jejím směrem.

 „Prosím, nedělejte to." Vydechla, a pak se podívala do Alvarových očí. 

Tak hroznou beznaděj, a takovou bezmoc, ještě nikdy nepociťovala. Milovala ho. Potřebovala ho. Nemohla bez něj žít. Nyní, již si tím byla jistá.

„Miluji tě, Alvare," zašeptala, a vzhlédla klečíc, k němu vzhůru, „odpusť mi, jestli můžeš. Byla jsem tak hloupá. Zatvrzelá. A měl jsi pravdu, má hrdost, stála na piedestalu, výše lásky k tobě. Teď tě ale prosím..., a klečím tu před tebou..., a budu tak dlouho, dokud to neuděláš."

Hřbetem ruky, si utřela slzy s tváře a hrdě zvedla hlavu. Ačkoliv klečela na kolenou. Ačkoliv ho prosila o jeho lásku, necítila se najednou ponížena. Necítila se vůbec zproštěna své hrdosti, naopak. Však ani jemu, nedodal ten počin méně na důležitosti a vznešenosti, když to udělal.

 „Potřebuji tě. Toužím po tobě. Nemůžu bez tebe žít. A pakliže budeš nucen, znovu podstoupit trest, pak přijímám ho místo tebe."

 „Ty..., přijala bys trest, místo Svrchovaného? Nechala by ses uvěznit, místo něho?" řekl překvapeně jeden ze Strážců.

 Liliana jen přikývla. „Ano! Však je to vše, moje vina. To já, měla bych být potrestána, ne on."

 Na několik dlouhých okamžiků, rozhostilo se mrtvolné ticho. 

„Pak tedy..., přijala si konečně v plné míře, své pouto, ke Svrchovanému." Řekl pátý z nich, a pak se všichni otočili k Alvarovi. 

Poklekli před ním a sklonili hlavu ve znamení úcty a oddanosti.