Alvar postavil Lilianu, na podlahu svého pokoje a přešel k oknu. 

Stále mlčel. Neříkal nic, jen se díval do tmy a Liliana, již pomalu začínala panikařit. 

Nechápala jeho postoj. Doufala snad v jeho odpuštění, když ji vzal do náručí, ale jeho mlčení, vyvolal v ní, další vlnu beznaděje.

 „Alvare..." zašeptala a polkla slzu. 

Ani se nepohnul, jen pevně semkl čelisti. 

Za normálních okolností, by jistě utekla. Ano, jindy by ji hrdost nedovolila, tu zůstat, ale nyní, to bylo jiné. Milovala ho. 

Za těch několik posledních dní, si uvědomila tolik věcí, že věděla, že o něj nepřestane bojovat. Nikdy. Byl její Alfa. A konečně, se tak i choval.

„Já..., co..., co mám udělat? Již mne nemiluješ?" vydechla a polkla další slzu.

 Ta představa, byla nemyslitelná. Zdrcující. Ale nemohla ji uvěřit. 

„Již po mě netoužíš?" zhluboka se nadechla, aby zahnala další příval slz.

„Miluji tě, Alvare. Toužím po tobě. Tak moc, toužím po tom, aby ses mě dotýkal." Vypravila ze sebe ztěžka. 

Po jeho tváři, přelétl smutný úsměv. Na moment zavřel oči. 

„Jsi moje Luna, Liliano," zašeptal, po několika dlouhých vteřinách, aniž by se otočil, „myslíš si, že je možné, abych po tobě netoužil? Aby snad jediná vteřina v mém životě, od té doby, co jsem tě potkal, byla ke mně milosrdná v tom směru, že by tak moc, netrýznila mé tělo?" konečně se otočil jejím směrem.

 Ale v jeho tváři, nedokázala Liliana vyčíst, co si myslí. Snad jen jeho pevně semknuté čelisti, dávali tušit o jeho rozpoložení. 

Její vůně, drtila jeho smysly tolik, že se celé jeho tělo rozpálilo jako rozžhavené olovo. Všechny jeho smysli, byli v pohotovosti. Všechny jeho údy, svaly, šlachy, cévy, to vše, jakoby dostalo svůj rozum. 

„Alvare..." vztáhla k němu ruce, ale nechala je spadnout podél těla.

 Stále se na ní díval, takovým pohledem, že se ji chtělo umřít.

Sáhla na ramínka svých šat, a nechala je spadnout ke svým nohám. Zbavila se i posledního kousku svého oblečení a zadívala se mu do očí. 

„Jsem jen tvoje. Vždycky jsem byla, a vždycky budu. Miluji tě. Toužím po tobě. Potřebuji tě. Bez tebe..."sklopila hlavu, aby neviděl, jak jí slzy tečou po tvářích, „již mne nemiluješ?" dokončila šeptem, ale on to dobře slyšel. 

Nahlas vydechl a zatřásl hlavou k odporu. Přistoupil až k ní, a nadzdvihl její bradu, svým prstem.

 „Myslíš, že je možné, abych tě již nemiloval?" zamračil se. 

Bylo znát, že ho jeho emoce, již zcela ovládli. Cítil vztek, zlost, zlobu, a zároveň tak nesmírnou lásku a vášeň, že ho to zcela přemohlo.

„Tak si mě vezmi. Vezmi si všechno, co chceš, Alvare. Mé tělo, mé srdce, i mou duši."

 Alvar zprudka vydechl a zamrkal. Ještě několikrát, se zhluboka nadechl a po té, vztáhl ruku, k její tváři. Třesoucími prsty se jí lehce dotkl.

„Ach, Liliano. Ani kdyby mi vyrvali srdce z těla, nedokázal bych tě přestat milovat. Kvůli tobě, bych se nechal i na dalších deset let odvést, uvěznit. Podstoupil bych jakýkoliv trest. Nic, by pro mne nebylo překážkou. I kdybys mě tisíckrát zranila..., nikdy tě nepřestanu milovat."