Královna matka, Ofelie Wankroftská, se začetla do listu, který který jim podal jeden z podivných příchozích, a podala ho své dceři, Kiře z Wancroftu. 

Již při svém vstupu, vyžádaly si jejich pozornost. Když vstoupily oblečeny v mužský šat, klobouk a zbroj, vůbec by je nenapadlo, že se pod jedním z nich, nachází se žena. 

Teprve když sejmula klobouk a její dlouhé vlasy se rozplynuly po jejím kabátci, vydechly překvapením. 

„Arven z Wilstnu." vydechla, když dočetla a znovu si jí přeměřila pohledem.

List od jejich otce, pána z Wilstnu, žádající o azyl pro svou dceru, přišel jim v první chvíli trochu troufalý. Ovšem vědomí, že prosí o svou ochranu, před svým nápadníkem, Oliverem z Hempronu, je přesvědčil. I oni, s ním měli nevyřízené účty. 

„Ty tedy žádáš o právo, zde setrvat? Hledáš útočiště a ochranu, před Oliverem z Hempronu?"

 „Nehledám ochranu, dokáži se o sebe dost dobře postarat sama," zamračila se Arven a dotkla se svého meče, „jen prosím o azyl, královno matko." Poklekla, před jejím pronikavým pohledem a uklonila se. 

„Vše...,je psáno v listě, královno." Vydechl Aaron, snaživ se nějak zachránit situaci. Pronikavé královniny oči, ho však přesvědčili o tom, že moc dobře chápe.

Toto království, bylo jediné, kde si byl alespoň trochu jistý tím, že Oliver z Hempronu, je zde nebude hledat. Však snad celé staletí, se nesli podivné historky a pověsti o jeho panovníkovi. A žádný pán sousedního panství, se dlouhá léta neodvážil vstoupit na jeho území.

„Mohu pracovat jako štolba, lovčí, nebo podkoní. Umím bojovat lépe, než kterýkoliv muž. I na koni dokáži obstát o mnoho lépe než muži, paní." Sklonila Arven hlavu a královna se již nadechovala k odpovědi, když ji zarazila ruka její dcery Kiry. Jemně sevřela její dlaň ve své a pohladila jí pohledem. 

„Přimlouvám se za ní, matko," zašeptala u jeho ucha, „líbí se mi. Co když je to ta, o které mluvila stará Uršula?" 

Královna matka zalapala po dechu. Znovu si s údivem změřila klečící dívku, a pak musela přiznat, že Kira měla pravdu. Byla-li to ona, tedy by měl její syn Dailan, snad naději.  

Nahlas polkla a nevěřícně zatřásla hlavou. Ona dívka, mohla být ta, o které stará čarodějka Uršula mluvila. Která dokáže v duši jejího syna a krále této země, probudit lásku. Doufala v to. Již mnoho let se upínala k tomu přání.

 Milovala svého syna a krále této země. Vládl této zemi již několik století tvrdou a neústupnou rukou. Za ta dlouhá staletí, již jeho lid pomalu zapomněl na to, co se událo před tím, než se z jejich krále a všech obyvatel hradu stalo to, čím byli. Ale prvotní příčinu všeho, znala jen ona. Královna matka.

Bylo tomu již dlouhých pět století, kdy Oliver z Hempronu, požádal o její ruku. Ona tehdy coby mladá dívka, byla jím zcela uchvácena. Jeho temnou mocí. Ovládal černou magii a temné síly, byli jeho spojencem. Říkalo se o něm ledacos. Že jeho moc, sahá až za hranice nesmrtelnosti. Že svou duši upsal ďáblu.

Když ho ale odmítla, protože se zamilovala do krále této země, nechtěl se Oliver z Hempronu jen tak vzdát. Ve sváru, který nastal, zabil jejího manžela, krále z Wancroftu a na její děti, a všechny obyvatele hradu, seslal svůj hněv v podobě jeho  černé magie.

Již nikdy neměli poznat usmíření, v náruči smrti. Stali se z nich nemrtví a měli jeho hněvu čelit do skonání věků.

Nastoupivšího nového krále, Dailana z Wancroftu, odsoudil k věčné samotě. Odsoudil ho k tomu, k čemu ho dohnala právě láska ke královně. 

Ani Oféliiny slzy, nedokázali Olivera z Hempronu obměkčit. Odsoudil jejího syna k tomu, aby na věky zůstal sám. Aby ho žádná žena nikdy nemilovala, a aby trpěl tak, jak on. Aby nebyl schopen milovat. 

 „Budiž. Nabízíme ti tedy svou ochranu. Ovšem, pod jednou podmínkou..."

 „A tou je?" zašeptala Arven, a vzhlédla. Musela si přiznat, že královna matka, působila na ní velice dobrým dojmem.

„Staneš se panošem krále. Staneš se podkoním, lovčím, stájníkem, zkrátka vším, čím tě král Dailan, bude potřebovat mít."