Dailan pohladil dívku po tváři. Zatřásla se pod jeho dotekem, a z jejího hrdla, vyšlo tiché zasténání.

 „Měl bych to zastavit. Měl bych ztrestat sám sebe, za tu opovážlivost, která se zrodila v mém srdci." Zašeptal, sotva slyšitelně. 

Arven však jen zatřásla hlavou k odporu, a přikryla jeho dlaň na své tváři, svou. 

Ten důvěrný souhlas, to gesto, a naprostá oddanost a láska, v jejím obličeji, ho srazilo na kolena.

 Celá století, se bránil tomu citu. Celá dlouhá století, si myslel, že mu tento cit, nebude nikdy dopřán. Žádnou ženu, nevpustil nikdy, do svého srdce. Nikdy, protože věděl, že zkouška, která jí čeká, je něco, co sám, nedokáže ovlivnit.

 Avšak bylo to silnější, jak on. Nebyl to jen chtíč. Touha a žádostivost. Zamiloval se? A ten rozdíl, pocítil nyní, i on. 

Však dokázal by pro ni zemřít. Do samotného pekla, si jít pro její lásku. A zatoužil po tom, aby byla šťastná. V bezpečí. A jeho. 

„Tvé jméno?" vydechl. Díval se jí do tváře a palcem, neustále přejížděl, po její tváři. 

„Arven, pane." Pípla a sklopila zrak. 

„Neměla bys pociťovat nic z toho, co vidím ve tvé tváři, Arven," dostal ze sebe ztěžka, „ty nemáš ani ponětí, co je tvůj král zač." 

Bolest, v jeho hlase, Arven zasáhla, až u srdce. Jeho pronikavé, černé oči, byli plny zármutku a strasti.

 „Nerozumím vám, můj pane. Avšak věřím, vám. Nemám strach z vás, nýbrž z toho, co cítím, ve vaší přítomnosti." Řekla zcela upřímně, až se mu z toho rozbušilo srdce, jako na poplach.

 „Jsi tak nevinná a čistá. Tak neposkvrněná," zaúpěl, „ skončím v pekle, za svou opovážlivost, tě milovat." Zprudka vydechl a trhl rukou, jakoby se popálil. 

Ono zaváhání, mu ale Arven nedovolila. Vztáhla ruku a lehce se dotkla jeho tváře. 

„Nedělej to! Prosím!" zasténal, ale ani se nepohnul. 

Arven si dodala odvahy. Vlastně se ani nepoznávala. Nevěděla, jak jednat s muži. Byla mužem neposkvrněna, a do této doby, po žádném netoužila. Ne tak, jak po něm. 

Neuposlechla ho, a přejela po strništi, na jeho obličeji. Vzrušeně vydechla, když sjela po jeho krku a dotkla se chloupků, na jeho hrudi. 

Dailan vydal skoro nadpřirozený skřek, a zuřivě chytil její ruku do své. „Arven!" vykřikl, a skoro nepříčetně, se na ní podíval, „nechci skrývat to, co cítím. Toužím po tobě, a to mě děsí." 

„Mne, ale ne." Odpověděla mu, stejně zadýchána, jako on. 

Zalapal po dechu a několikrát, se zhluboka nadechl. Třes svého těla, již nedokázal ovládat. 

Něco mu říkalo, aby odešel. Aby ukončil, toto trápení, ale nedokázal to. Rezignovaně si odfrkl.

 „Jsem tvůj král. Jsem král, této země. Král, jehož osud, je opředen mnoha mýty a pověrami. Strašlivými historkami, a bohužel, mnohdy pravdivými. Neměla bys tu být, Arven. Měla bys odejít, a již mne nikdy, nechtít spatřit. Neměla bys po mě toužit. Neměla bys mě milovat. A neměl bych milovat, já tebe." Chrlil ze sebe, a Arven by přísahala, že se mu zaleskly oči potlačovaným pláčem. 

„Pakliže se to stane, Arven, již není cesty zpět," na moment se odmlčel, „pakliže si vezmu tvé panenství, a spojím se s tebou, již nedokáži ovládat, další vývoj událostí. Sám nevím, co vše, se může stát. A mám strach. Tak mocný strach, jako nikdy v životě." 

Po tváři mu skápla slza, která jediná, se dostala, přes hradbu, jeho řas.

 „Přesto, vám věřím, můj pane. Mým strachem, není obava z budoucnosti, nýbrž z toho, že neuděláte to, po čem i já, tak moc, toužím."