Dailan přecházel po pokoji, jako zvíře v kleci. Byl rozzlobený, sám na sebe. Málem si ji vzal.

 Chtěl ji, tak moc, jako ještě žádnou ženu, v jeho životě. Ale chtěl, aby byla jeho. Aby ho milovala. Aby mu patřila. 

A to se mohlo stát jen jedním, jediným způsobem. Když ji pojme, za svou manželku. 

Jeho manželka musí být panna. Mužem nedotčena. To byla již dávná tradice, kterou nešlo obejít. A když tak nad ní stál, a díval se na její nahé tělo, chvějící se před ním, došlo mu, že to nemůže udělat. On chtěl víc. Chtěl ji vlastnit.

 Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. „Co je, kruci?!" vyprskl vztekle, když do místnosti vstoupila jeho matka.

„Cítím, že se něco děje, Dailane." Podívala se ustaraně, na svého syna.

 „Málem jsem si ji vzal," zašeptal Dailan, jejím směrem, „kruci, chci ji! A to tak, že nedokážu uvažovat racionálně, matko." 

Znovu začal přecházet po místnosti. Co chvíli, se zastavil, a zoufale si prohrábl rukou vlasy. 

„Miluješ ji, Dailane," zašeptala královna matka, „a to je víc, než jsme kdy mohli doufat. Je tu jistě ještě naděje. Kdybys ji nemiloval, nezáleželo by ti přeci na tom, co chce ona. Vzal by sis ji, bez ohledu na následky. Koneckonců, jsi král!"

 Dailan si odfrkl a znovu praštil pěstí do zdi. Ano! Je král. A může mít všechno, na co si ukáže. Může mít každou, které se mu zachce. On chce ale jí.

 „Stane se mojí ženou, matko. Pojmu ji za svou manželku." Vydechla podíval se na svou matku.

Ta jen zalapala po dechu a přikývla. Bylo ji jasné, proč to chtěl udělat. 

Jako král, měl za povinnost, udržet rod při životě. Bylo starou tradicí, že budoucí královna, musela být panna. A jen on, ji mohl připravit o panenství. Tato tradice, ovšem docházela do takových důsledků, že královna, musela být před jejich sňatkem prohlédnuta porodní bábou, zda je opravdu mužem nedotčena. 

A o jejich svatební noci, se na chodbě, za jejich dveřmi, sejdou nejvyšší hodnostáři království, včetně jeho, a čekají na zpečetění manželství. 

„Ale nejprve..., chci zjistit, proč se skrývá pod maskou panoše. Trochu si s ní pohraji, matko. Budu s ní hrát hru, kterou ona se mnou rozehrála. Ona nemá ani ponětí, že jsem prohlédl její přestrojení, a to bude moje výhoda." 

Dailanovy oči zajiskřily, když se na ni podíval. Ano. Chtěl zjistit, kam je ochotna ve své hře zajít. Chtěl ji potrápit. Tak, jak ona, trápí jeho. 

Však bylo jen na ní, aby se mu nechala poznat. A když s ní bude jednat jako s mužem, může i zjistit, zda její city, jsou opravdové. 

„Nechal jsem zavolat bábu Uršulu, matko. Chci vědět, co se stane, až se s ní spojím." 

Královna matka přistoupila až ke svému synovi a položila mu ruku na rameno.

 „Ani nevíš, jak moc, jsem šťastna, můj synu. Však nyní již vím, že máš naději," přikývla na Dailanův zničený výraz, „jinak bys nikdy přeci neváhal. Nebál by ses toho spojení tak moc, kdybys věděl, že ji nemůžeš mít."