Oliver z Hempronu do široka rozšířil oči a zalapal po dechu. Pak nevěřícně zatřásl hlavou k odporu. Nemohl uvěřit tomu, co mu říká. 

Přejel pohledem její tvář mokrou od slz, a pak sklouzl jeho pohled na tvář muže, kterého tak nenáviděl. 

„Ty..., ty lžeš." Zašeptal, ale byl to jen jeho chabý pokus o své ospravedlnění. Poznal, že mluví pravdu a to ujištění, jím projelo jako nůž. Nějakou dobu jen stál, a zkoušel zpracovat onu informaci. 

„To..., to ale..." dostal ze sebe a ztěžka zavřel oči. Konečně pochopil, proč na Dailana v plné míře nedosáhla jeho klatba. Kolovala v něm jeho krev. A konečně pochopil, v čem tkvěla jeho síla a moc.

 Vzpomněl si na den, kdy královna Dailana rodila. Té noci, celé království čekalo na tu radostnou zprávu.

 Byla to nejtemnější noc, v jeho životě. Byla tak temná a černá tma, že nebylo vidět nos, mezi očima. Hustě pršelo a rudé blesky co chvíli, prořízli oblohu. Silný vítr burácel a kácel stromy, a on byl přesvědčen, že to právě jemu, temné síly dávají znamení. 

Znamení o jeho správném rozhodnutí, navždy zničit tu, kterou miloval. A nástroj toho, měl být on. Domnělý králův dědic. 

Nenávist zcela zatemnila jeho mysl, a on si neuvědomil svou chybu. Ano, té noci zaprodal svou duši temným silám, a nyní to konečně pochopil. Nevěřícně se podíval do bledé, Dailanovi tváře.

 „On narodil se před půlnocí," začal předříkávat říkanku, která se nesla celá staletí krajem, „on narodil se z čisté lásky, avšak ta mu není dána. On narodil se za bouře a deště. Za tmy, která obklopila jeho duši. Bez duše a citu. Bez lásky a touhy..." podlomil se mu hlas a padl na kolena, vedle královny.

„Mlč, Olivere! Ta říkanka provází mne po celá staletí, a já celou tu dobu s hrůzou očekávala, její konec." Podívala se do jeho zničeného obličeje a povzdechla si. 

Byla to pravda. Ona říkanka byla jako její noční můra. Nikdy, nikdo neslyšel její konec a ona si vždy byla jistá tím, že až ji uslyší, stane se něco hrozného. 

„Udělej něco! Prosím! Cokoliv, Olivere!" zašeptala s nadějí v hlase, „vezmi si můj život, místo jeho. Vím, že to dokážeš. Vím, že máš tu moc, Já..." 

„Je pozdě," přerušil ji jeho tichý a smutný hlas, „nedokáži ho přivézt zpět, i kdybych chtěl." Zašeptal a po jeho obličeji, se poprvé, za několik staletí, skutálela slza. 

Klečel vedle královny, svírající jeho mrtvého syna a poprvé v životě poznal takovou bolest, jakou snad ještě nezažil. A slzy ženy, kterou stále miloval, zdáli se být pro něj jako rány nožem, rovnou do srdce.

 Vztáhl ruku a dotkl se královniny dlaně. Neucukla, a on konečně věděl, jak moc se tehdy mýlil. Milovala ho. Jeho, tehdy obyčejného, králova alchymistu. Ale jejich láska, byla již od začátku nemožná.

 I když to věděl, nedokázal se s tím nikdy srovnat. Ona, dcera krále, neměla na vybranou a musela tehdy poslechnout svého otce. 

„Jedna možnost by tu byla," zašeptal náhle a podíval se do Oféliiných očí, plných naděje, „ale je tak malá pravděpodobnost, že se to podaří...," na moment se odmlčel a znovu zapátral ve vzpomínkách.

Teprve nyní mu došel celý, a správný význam oné báchorky. Jen on, znal celé její znění. On, a královnina bývalá chůva, stará bába Uršula. 

„Konečně ti to došlo, Olivere." Ozval se náhle její hlas. Oba dva k ní vzhlédli, a ani jeden, se jejímu příchodu ani trochu nepodivil. Však jen ona, znala celý jejich příběh. Smutně si povzdechla, když přehlédla bledou Dailanovu tvář.

 „Jeho vlastní krev, ho poslala do záhuby. A jen jeho vlastní krev, ho opět může přivézt zpět."

 „Je to ale riskantní," vydechl Oliver, „dokáži přivézt zpět jen jeho fyzické tělo. Jeho hmotnou stránku. Nedokáži ale znovu probudit jeho srdce, ani jeho duši."

 Nešťastně zatřásl hlavou k odporu. Moc dobře věděl, co by to znamenalo. Již by to nebyl on. Byl by pouhým stínem, bývalého Dailana. Nic by necítil. Jeho duše by zůstala uvězněna kdesi mezi nebem a zemí a jeho srdce by se nadobro odmlčelo. 

„Já ale věřím, že je přec něco mocnějšího, než všechno zlo a neštěstí světa. Láska, Olivere," nedala se odbýt Uršula, „ta je věčná. Nikdy nezmizí. Nikdy, i kdyby ses ji stokrát pokoušel zabít, stejně zůstane v tvém srdci. I v jeho..." pohodila rukou směrem k Dailanovi, „a Arven je ta pravá. Jinak by se do ní nikdy nezamiloval. A ty to víš! Bude jen na ni, aby ji v něm znovu probudila."

 Oliver z Hempronu ještě chvíli váhal. Pak vztáhl třesoucí se ruku a dotkl se královnina obličeje. Zavřela oči a jemně přitlačila svou tvář, proti ní. „Prosím, Olivere." Zašeptala.

Setřel slzu z její tváře a postavil se. Přešel k oknu a vztáhl ruce k nebi, černému, jako samo peklo.

 „Vzývám mocnosti vody!" pronesl a venku se spustil tak prudký déšť, jaký nikdo nepamatoval.

 „Vzývám mocnosti vzduchu!" A venku nastalo snad samo peklo. Mocný vítr vyvracel stromy i s kořeny, jakoby byli pírko. 

„A vzývám mocnosti ohně!" V ten moment prořízlo oblohu snad stovky blesků najednou. Pak se zhluboka nadechl.

 „On narodil se před půlnocí," začal znovu předříkávat, „on narodil se z čisté lásky, avšak ta mu není dána. On narodil se za bouře a deště. Za tmy, která obklopila jeho duši. Bez duše a citu. Bez lásky a touhy." Podlomil se mu hlas. Konečně pochopil, že ona říkanka se nevztahovala k jeho narození před lety, ale právě k onomu okamžiku.

 „On, zabit vlastní krví. Zničen a umlčen." Nebyla to ona, královna, o které zde byla řeč, a co si celou tu dobu myslel. Byl to on. On, byl jeho krev a jeho zkáza. 

„On, zabit rukou toho, jehož krev koluje v jeho žilách." Další duté a mohutné rány, ozvali se za okny. Vypadalo to, jakoby snad nastal konec světa. Stovky blesků, protínajících oblohu osvětlovali místnost, jako by byl bílý den. Stromy poletovali vzduchem jako nic. 

Oliver z Hempronu se nadechl k poslední sloce. K poslední části báchorky, která i jemu nyní rvala srdce na kusy. Věděl již totiž, že právě ona se nyní vztahuje k jeho znovuzrození. 

„Nemá srdce, přesto žije. Nemá svědomí, tak necítí strach. Nemá city, přesto dýchá. Nemá duši, tak nemiluje. On, obklopen temnotou a stíny."

 Na moment zmlkl. I jemu dalo mnoho práce, udržet své emoce pod pod kontrolou. Však právě pro onu část, si chtěl vzít Arven z Vilstnu za svou ženu. Protože si myslel, že ona je ta, která ho vykoupí z jeho klatby. Ale bylo to jinak. Ona je ta, ke které nyní upíral veškerou naději, v jeho spásu.

 „Jeho mysl potemnělou, ať pravá láska spasí. Jeho srdce umlčené, ať touha ženy probudí. Jeho duši ztracenou, ať jediná žena ze spáru nicoty vyprostí."