Arven zamyšleně hladila svého hnědáka po hlavě a hlavou se jí honilo spoustu otázek. Vůbec si neuvědomila, že již tak stojí dobrých pár minut, a okolní svět, pro ni přestal existovat. 

Zrovna se vrátily z dlouhé vyjížďky na koních a prudký déšť, který je zastihl, je promočil až na kost. 

Neustále se jí hlavou honily vzpomínky na události, několika posledních dní. Byl to již týden, nebo snad více? Přestala počítat čas, co byla zde. Dni plynuly tak rychle, že ani nevěděla jak. 

Její služba králi, vyžadovala převrácený rytmus, takže se snažila přes den spát, a v noci vykonávat svou službu. Ale vzhledem k tomu, že toho moc přes den nenaspala, a k náročné službě, cítila se unavená. 

Starala se o úklid stájí, a když vyšla první hvězda na nebi, vyžadoval si její pozornost Dailan.

 Skoro každý den, jí čekala vyjížďka na koni. Několikrát jí porazil ve hře v šachy. A když jí zkoušel v boji s mečem, zcela selhala. 

Vždy si myslela, že se mečem ohání lépe, jak kdekterý muž, a také, tomu tak bylo. Ale Dailan, byl neporazitelný. Stačilo mu pár chvil, a měl ji na lopatkách. 

Pozorovala ho, když bojoval se svými muži. Jeden po druhém, se postavili svému králi, ale žádný z nich, neměl naději. 

Cítila z postojů jeho mužů respekt, a neskonalou úctu a obdiv, ke svému panovníkovi.

Den za dnem, se jí dostával pod kůži. Nedokázala na něj přestat myslet. A když do ní zabodl své krásné oči, zcela se rozklepala.

 „Arven, král, si tě žádá," ozval se hlas jeho chůvy, za jejími zády, „ale bojím se, aby tvé tajemství, nevyšlo na povrch." 

„Proč myslíš, Berto?" trhla sebou Arven, „král nic netuší. Nesmí. Nemůžu si dovolit, abych byla odhalena." Zasténala, když si vzpomněla na neodbytného Olivera z Hempronu. 

„Všichni děláme, co můžeme, Arven. Je i v našem zájmu, abys tu zůstala, ale jsou chvíle, kdy se bojím, že nedokážeš svou ženskost, před ním skrýt." 

Znala Dailana již od narození. Však byla jeho chůvou. Vychovala ho a prošla s ním všemi útrapami, které, ho postihli.

 Dlouhých pět století trýzní, o kterých Arven, zatím neměla ani tušení.

Ale právě proto, že ho znala, již to, že Dailan tak bez podmínek přijal svého panoše, rovnalo se skoro zázraku. 

Ne každý, se mu zalíbil. Mnozí, šli na jistou smrt, díky službě svému králi, protože nikdo nikdy, nesměl ani slůvkem zmínit cokoliv, na hradě viděl. 

Ještě nikdy, si žádného tak neoblíbil. Dokonce měla pocit, že pojímá nějaké podezření. I když na druhou stranu, žádnou ženu, nikdy nevpustil, do své blízkosti. 

„Král si tě žádá, Arven. Být tebou, pospíšila bych si. Nemá rád, když musí čekat." 

„A čeho si žádá, Berto?" vydechla Arven. Cítila z jejího hlasu úzkost a pochyby, až sama, dostala strach.

 „No..., máš přijít do jeho pokoje. Chce s tebou povečeřet, ale nejdříve..., chce smýt, prach a špínu z dnešní vyjížďky." 

Arven zalapala po dechu. Bylo zcela přirozené, že se panoši o svého pána, starali až do té míry, že ho koupali a oblékali. Ona však doufala, že se něčemu takovému, dokáže vyhnout.