Před mnoha  lety. Rok 1546 

Majitelka Afroditiny Svatyně, nejluxusnějšího vykřičeného domu, Zephyr Zoya, pocítila podivný tlak u srdce. Bylo tomu tak vždy, když se blížil den, kdy přijede on. Muž, ze kterého měli strach všichni, co ho znali. Raven Dracor Rogestrike. 

Její podnik nebyl jen tak obyčejný nevěstinec. Navštěvovali ho jen ti nejbohatší, a nejvlivnější muži. Ale i ženy. I ženy měli své touhy, a schovány pod maskou, nechávali se uspokojovat od mužných gigolů. Nicméně mužská klientela převážila. 

Svá děvčata si Zephyr vybírala velmi poctivě. Museli být zdravé, krásné a pokud možno osamělé. Bez rodiny a bez přátel. Dost často se totiž stávalo, vzhledem ke klientele, která navštěvovala Afroditinu Svatyni, že o některou přišla. 

Ona klientela, čítala nejbohatší smetánku a vlivné muže, a spousta z nich, byli tím, čím právě on. Vampýr. Vlivný a bohatý muž, který žil ve svém honosném sídle ve Swort Fallov, se svou sestrou a dvěma bratry už několik století. A obyčejní lidé ani neměli tušení, kým je, a jak moc je nebezpečný.

 Navštěvoval její podnik pravidelně jednou za měsíc. Vybral si dívku a odvedl si ji na pokoj, aby ukojil své sexuální potřeby. Na druhý den pak odjel s jednou z dívek, kterou ona mu musela pečlivě vybírat.

 A tak to šlo stále dokola. Měsíc co měsíc, zastavil před podnikem kočár. Jeho pohůnci mu otevřeli dveře a vystoupil muž, na kterého byl strach jen pohlédnout. Přijížděl si pro ni pravidelně a vždy trval na tom, aby byla tmavých vlasů a modrých očí. 

Jakoby to nebylo jedno, povzdechla si. Však bylo jisté, že stejně nedožije příštího měsíce. Dvanáct dívek do roka, a ty nejkrásnější a jen zcela osamělé. To byla jeho podmínka.

 Současnost

 Před Afroditinou Svatyní, zastavilo luxusní auto. Vyskočili dva muži a otevřeli zadní dveře, ze kterých vystoupil vysoký a elegantně oblečený muž. Už jeho pohyby, způsob chůze a výraz jeho obličeje, nasvědčoval o jeho nadřazenosti. O jeho naprosté nadvládě a moci.

 Každým svým výrazem, gestem i pohledem, dával najevo svou nadvládu. Jeho arogance a sebestřednost, a jeho neskutečné charisma, jakoby zaplnilo celou halu, jen co do ní vstoupil.

 „Je mi ctí, Ravene Dracore Rogestriku." Usmála se Zephyr a podala mu ruku.

 „Přestaň s tím už," zavrčel, „slyším to od tebe měsíc co měsíc. Rok co rok. Století, co století, a už mě to unavuje." Povytáhl své černé obočí, a kdokoliv jiný, by se pod jeho pohledem rozklepal strachy. Ne, ale ona. Však ho znala už tak dlouho. 

„Mám pro tebe ono zboží. Jako každý měsíc. Zdravá, tmavovlasá a osamocená. Budeš chtít též připravit pokoj?"

 „Samozřejmě. Jako vždy." 

„Takže pouta, provazy a..."

 „Jistě," nenechal ji domluvit, „jako vždy. Ptáš se pokaždé, a nikdy se nic nezměnilo. Chci všechno. A chci to hned. A doufám, že jsi nezapomněla na svůj poslední exces? Jen proto, že se známe tak dlouho, jsem zamhouřil oko a zapomněl na to. Ovšem podruhé, bych to neudělal."

 Zephyr přikývla a trochu se přikrčila. Přeci jen měla z něho strach, i když jisté výhody z jejich dlouhé známosti měla. Žádná z dívek, nikdy jeho noc zde nepřežila. Chtěl vše. To znamená i její krev. A tu poslední, zapomněla ověřit a ona dívka okusila marihuanu, která její krvi moc nelahodila. 

„Už se to nestane," zašeptala provinile, „však to bylo poprvé, snad za pět set let."

 „Jen díky tomu, jsem ti to odpustil." Zabručel a vydal se po schodech nahoru. 

Zephyr se za ním dívala, dokud nezmizel v jednom z pokojů. Kdo ho neznal, nikdy by neřekl, co je zač a čeho je schopen. 

Jako muž, byl velice hezký. Tmavých vlasů, jen jejich délka se v závislosti na módě, za ta léta, jaksi krátila. Tmavých očí a bezchybného těla. Byl vysoký a jeho mohutná postava, vždy zastínila celý pokoj. Jeho svaly rýsovali se i pod jeho bezchybným a předraženým oblekem. I jeho hlas byl velice smyslný, a každá z dívek, co zde měla, by ráda skončila v jeho náručí. A to proto, že nevěděli, co se vlastně skrývá za jeho bezchybnou fasádou za zvíře.