„Musíš tam jít, Ciaro," přemlouvala Zephyr už nejméně hodinu svou neteř, „nikdy jsem o nikoho nic neprosila. Ale teď..." Povzdychla si a znaveně klesla do křesla. 

Bylo ji jasné, že Kníže by vyplnil, co slíbil. Přišel by si pro ni, jako každý den po úplňku a její život by byl zpečetěn. Takhle měla alespoň naději. Snad. 

Už přes pět set let, shání dvanáct dívek do roka, které byli alespoň trochu podobné Torvin. Jako Ciara. Ona opravdu vypadala, jako její věrohodná kopie. A jedině to ji dávalo naději na život.

 Bylo ji totiž jasné, že kdyby chtěl, byla by již mrtvá. Nekrotil by svou touhu po krvi. Ani by se nesnažil ovládnout. Dokonce pochopila, že v něm touhu probudila. A snad i touhu tělesnou, ne, jen tu po krvi. Protože dnes přišel evidentně ukojit svůj chtíč. Vzal si na pokoj hned tři dívky, a jedna z nich pravda, nepřežila, ale to se stávalo již několik set let. A ne jen v jeho případě.

 „Ale jsou tak divní, Zoyo!" zamračila se Ciara, „A hlavně on! Káže mi o sedmi smrtelných hříších. Pomalu se rozplývá nad tím, že jsem ještě panna a pak..."

 Zoya udiveně povytáhla obočí. Ano, Kníže si jistě dokázal získat srdce každé dívky, ale zdálo se jí, že Ciara snad i trochu žárlí. Nevěřícně zatřásla hlavou. 

Však podobnou situaci, už jednou zažila. Torvin si získala Knížetovo srdce, ale pak mu ho hodila k nohám. Jen si s ním hrála. Než se zamilovala do Ciařina otce. 

„Dobrá tedy," povzdechla si Ciara, když viděla nešťastný výraz své tety, „půjdu tam. Slibuji. Kvůli tobě." Slíbila, ale byla rozhodnuta tam přijít, a pěkně od plic mu říci, co si o něm myslí.

 Nevěděla proč ji to tak rozčílilo, ale když ho viděla vycházet z jednoho z pokojů v nevěstinci, všechno se v ní vzbouřilo. A přitom to byla blbost. Nechápala to. Však ho téměř neznala, a mohlo jí být fuk, i kdyby si na pokoj vzal všechny děvky ze svatyně. 

Natáhla si opět své šortky a tílko, a vyběhla cestou podél hřbitova, k jeho domu. Balením věcí, se ani nenamáhala, však tam nehodlala zůstat, ani o minutu déle, než bylo nutné. 

Přiběhla k domu a zabušila na dveře. Nervózně zaklepala prsty na dubové dřevo, když nikdo neotvíral. Zabouchala tedy rázněji a několikrát. Potřebovala s ním mluvit, dokud byla v ráži.

 „Madam?" Vydechl Albert, když konečně otevřel dveře. Ihned vplula kolem něho dovnitř.

 „Zavolej mi svého pána, Alberte! Chci s ním mluvit!"

 „Běžte do salónu, madam," pokynul ji, „pán vás již netrpělivě očekává." 

„Netrpělivě mě očekává?!" prskala ještě, když vstupovala do místnosti, „Co si kruci myslí?! Zvrhlík jeden!" Vrazila do pokoje, jako velká voda. Zarazila se, a polkla. Byli tu všichni, a evidentně na ni čekali. Dívali se na ni ale, jakoby ji viděli poprvé.

 „Nesnáším nedochvilnost!" ozval se jeho arogantní hlas od krbu, „Řekl jsem před večeří." 

„Co jste řekl, nebo neřekl, je mi celkem fuk!" vyprskla a vystrčila bojovně bradu dopředu, „Nehodlám tu zůstat ani o minutu dýl, než vám řeknu..." na moment se zarazila, pod jeho varovným pohledem. Polkla, když jeho oči zaplanuly a hnul se směrem k ní, „než vám řeknu..." pokračovala, a začala pomalu couvat, „že..., že jste zvrhlík!" Vydechla a zadívala se mu zpříma do očí. Evidentně ho to na moment zarazilo a koutek jeho úst, se mírně nadzdvihl. 

„Copak. Vadí ti snad, že využívám služeb podniku tvé tety?" 

„Phe! Je mi to fuk!" zamračila se a přitiskla se ke zdi, „Jak jsem ale zjistila, jste tam častým zákazníkem! Co častým, jste tam jako doma!" prskala a šermovala přitom rukama ve vzduchu, „Takže jsem vám jen přišla říct, abyste mě nečekal! Klidně se tam zase můžete vrátit a proš..." Plejádu jejích nadávek a slov, přerušil však jeho smích. 

Zarazila se. On se umí smát? A překvapilo to i Naru s bratry. Polkla a znejistěla. Chvíli se dívala do jeho tváře a pak se pokusila hnout k odchodu.

 „Tak..., tak já půjdu." Zašeptala, ale daleko se nedostala. Chytil ji pod krkem a přitlačil ke zdi.

 „To bych ti neradil," procedil skrz zuby, „teď se půjdeš připravit k večeři. Kvůli tobě, jsme ji museli o hodinu odložit! A to se mi ani trochu nelíbí!"