„Jsem pravdu ráda, že jsi tu," usmála se Nara na Ciaru, „ani nevíš jak je to dlouho, co zde nějaká živá žena pobývala..., tedy..., myslím tak veselá a..., víš jak to myslím." Vydechla. Vyklouzlo jí to úplně samo, a málem se prořekla.

 Ciara ale jen přikývla, neměla důvod, pochybovat o jejích slovech. Bylo jisté, že neměla ani tušení o tom, že existuje něco takového, jako je upír. A že se nachází přímo v jámě lvové. V samotném doupěti Knížete temnoty. 

„Nejsem zvyklá, na takové oblečení," zamračila se Ciara a uhladila si šaty na klíně, „stačilo by mi nějaké tričko a legíny." 

Reven jí samozřejmě nedovolil se vrátit pro své oblečení, a tak ji svou garderobou, zásobovala Nara. A velmi ráda. Jenže Ciara by si z jejího šatníku nevybrala dobrovolně vůbec nic. Vše bylo dle jejího názoru moc vyzývavé a sexy. Jako nyní. Na sobě měla jeden z jejích nejstřízlivějších modelů, a přesto se cítila moc vyzývavě.

 „Sluší ti to." Zamrkala Nara a vzpomněla si na Ravenův udivený pohled, když ji spatřil.

 Byla zde už tři dny, a zatím se jí dařilo se Ravenovy vyhýbat. Setkali se vždy jen u stolu, a pak atmosféra vždy nebezpečně zhoustla. Jejich špičkování, prostě nebralo konce. Někdy měli všichni pocit, že Raven působí na Ciaru, jako červený hadr na býka. A obráceně, samozřejmě.

 Raven si evidentně přál její přítomnost, a přitom to pro něj bylo čím dál těžší. Nebylo pochyb, že jeho sebeovládání, ho stojí značné úsilí. Člověčí vůně, kterou byl nasycen celý jejich dům, ho také drásala, čím dál tím víc.

 Oni zase takový problém neměli. Však celé podzemí, byla jedna velká zásobárna krve. Stačilo, aby se nezapomněli nasytit a dodržovali určitý režim v příjmu krve, a nehrozilo, že by měli chuť se na Ciaru vrhnout. 

Zato pro Ravena, se to stávalo stále nesnesitelnější. A oni věřili, že i proto, že ho přitahovala tělesně. Že v ní neviděl jen svou chodící krevní konzervu, ale ženu, která probudila jeho mužské pudy. 

A její nepředstíraná odtažitost, a nevraživost vůči němu, ho ještě více přitahovala. Doufali, že by to snad mohla být žena, které by mohl Kníže propadnout. O ona jemu. Která by ho po téměř tisíci letech, mohla dovést k oltáři. I když se zatím zdálo, že by se do ní nejraději s chutí zakousl.

 Nikdo ovšem netušil, jak by se zachovala, kdyby zjistila, co jsou zač. Kdyby s hrůzou utekla, byli by nuceni se jí zbavit. Lépe řečeno, Raven by měl své dilema vyřešené. Jenže to oni nechtěli. Po tak dlouhé době se jim naskytla naděje, a nehodlali se jí pustit. 

„Tak se ti u nás líbí?" vyzvídala Nara, „A co Raven? Všimla jsem si, že ten je ti z mých bratrů nejbližší." Snažila se jí popíchnout.

 „Nejbližší?!" Zakuckala se Ciara kouskem jablka, „Promiň, ale zrovna jeho bych nejraději vzala něčím po hlavě! Však je nesnesitelný!" Zatvářila se tak, že se vůbec diví, že ji mohlo napadnout něco takového, „Arogantní. Namyšlený. Sebestředný. Domýšlivý. Nafoukaný. Samolibý. Ješitný, a co je nejhorší..., je to zvrhlík!"

 „Docela dobře jsi mě vystihla, drahoušku," ozvalo se jí za zády, až sebou leknutím trhla, „to se ve výčtu mých vlastností, nenajde jediná, která by ti imponovala?"

 „To pochybuju!" Zavrčela, ale nesnažila se na něj pohlédnout. Byla si jistá, že by zas proti své vůli celá zrudla. 

„Teď lžeš," zašklebil se na ni, „myslím, že je to právě ta poslední, která ti imponuje. Stále se totiž nemůžeš zbavit představy, co se za oněmi dveřmi v podniku tvé tety, dělo."

 „No..., a ještě k tomu trpíte chorobnou představou, že žárlím! A že by mi snad právě vaše zvrhlost, mohla imponovat! To jste na velkým omylu! Je mi fuk, jestli si příště vezmete na pokoj všechny děvky z podniku. Ne jen tři!" Vyprskla a rázem zrudla, když se nahlas rozesmál. Dostal ji. Byla tak naštvaná jeho samolibostí, že se neudržela. 

„A jak to víš, drahoušku?" zamrkal na ni, „Nemám pocit, že bych se ti svěřoval o tom, co na pokoji provádím. A s kolika ženami."