Ciara byla ze svého hostitele zmatená. Byl to tak arogantní muž, že si byla jistá, že kdyby se pořádal v oné vlastnosti světový turnaj, byl by s přehledem první. A zároveň měla pocit, že se tak moc snaží být k ní vlídný. 

Nejvíce jí překvapila ona reakce, na její menstruaci. Byl úplně vyděšený. V první chvíli měla o něj vážně strach. Však vypadal na to, že se o něj pokouší infarkt. Nechápala to, ale napadlo ji, že bude asi přecitlivělí. 

Její srdce se při tom zjištění, znovu rozbušilo. Chudáček. Měla v tu chvíli chuť ho chlácholit. Přeci byl zelený, jako brčál. 

Možná ta jeho arogance, je jen přetvářka, napadlo ji. Někteří muži nechtějí dávat najevo svou zranitelnost a schovávají ji za svou aroganci. Mudrovala už takto nejméně hodinu a přecházela po svém pokoji. A pak..., vážně to byl chlap, ze kterého by se každé ženě, rozbušilo srdce.

 Dva dny už ho neviděla. Poté, co utekl z pokoje, prý odjel za obchodem. Zamračila se. Kdo ví jestli?

 Zakručelo jí v břiše. Byla už skoro noc a ona nemohla usnout. Jídlu moc nedala, jako pokaždé, když měla svou periodu. Nyní se ale její žaludek přihlásil o slovo. 

Vykoukla ze dveří. Všude bylo ticho, tak se pomalu vykradla po chodbě do kuchyně. Naházela si na talíř nějaké ovoce a několik druhů tvrdých sýrů. Přiložila nůž a vydala se zpět. 

Když procházela okolo obývacího pokoje, zaslechla hlasy. Zvědavost ji nedala a opatrně nakoukla do dveří. Před krbem stál Raven se sklenicí v ruce a naproti němu seděli jeho bratři s Narou. Zdál se ji unavený a zničený, až ji ho přišlo líto.

 „Už jste doma?" Vydechla, aniž by snad chtěla. Vylítlo to z ní úplně samo. Teprve když se na ni všichni otočili, si uvědomila, že má na sobě jen Nařinu noční košili, která ovšem dle jejího vkusu, patřila k těm odvážnějším. 

„Já..., já..., byla jsem si pro nějaké jídlo a..." vykoktala, když se na ni všichni zůstali dívat, jakoby ji viděli poprvé. Přidržela si talíř před sebou, jako štít, který by snad měl zabránit jeho lačnému pohledu. Zůstal totiž na ni zírat téměř bez hnutí. 

„Prý jste byl za obchodem..." pokračovala Ciara, aby prolomila to trapné ticho, které se v pokoji rozhostilo. Pak si všimla rudé tekutiny v jeho sklenici, „nemáte hlad? Rozdělím se s vámi..., jestli chcete. Rajčatový džus je sice..." 

„Rajčatový džus?" Opakoval po ni, trochu zhrublým hlasem. Pak pochopil. Myslela zřejmě tekutinu v jeho sklenici. 

Jenže to nebyl džus, který popíjel, ale krev. Obvykle mu stačila jeho živá konzerva, i když občas nepohrdl ani zásobami ve sklepě. Nyní jí ale potřeboval mnohem více. Měl totiž strach, že by se nemusel ovládnout, a vloupal by se v noci do jejího pokoje.

 Však její vůně, mu snad zalezla až do morku kostí. Cítil její člověčí pach po celém domě a téměř z toho šílel. A nyní, když cítil i pach krve, měl pocit, že je to nad jeho síly.