Po dlouhém dni, kdy s Narou na koni projížděli rozlehlé panství Ravena Dracora Rogestrika, se cítila Caira unavená. Dala si dlouhou koupel, oblékla si jednu z nočních košil, kterou dostala, ale když si lehla do postele, nedokázala usnout.

 Neustále musela myslet na polibek, který ji den před tím Raven dal. Nemohla si pomoci, ale stále cítila na něm cosi zvláštního. Vlastně na všech čtyřech, a už od samého začátku.

 Byla tu už téměř tři týdny, a onoho pocitu, se stále nedokázala zbavit. Nejen, že se jí zdálo, že skoro nejedí. Někdy měla pocit, že to snad jen předstírají, ale také snad téměř nespali. A to nejen oni, ale i všichni sloužící.

 Ciara ležela na posteli a neustále se převalovala. Nepřítomně zírala do stropu a stále myslela na Ravena. Hlavou se jí honila i rozmluva, kterou s Narou ten den vedla. Nara se jí svěřila, že má snoubence, se jménem Ditor Desmond. A ona se nedokázala zbavit pocitu, že to jméno již někde slyšela. Jen nevěděla kde. 

Zírala do stropu, a náhle ji to docvaklo, jako blesk z čistého nebe. Byla ještě malá, a z poza dveří svého pokoje, zaslechla hlasy svých rodičů, a nějakého muže. Nerozuměla tehdy jejich rozpravě, ale jeho jméno ji utkvělo v paměti. 

Vyskočila z postele, natáhla si župan a rozeběhla se po schodech dolů, do obývacího pokoje. Pod schody ji zastavil překvapený komorník. 

„Vy ještě nespíte, madam?"

 „Nemůžu spát. Tak se jdu podívat, jestli ještě někdo není vzhůru." 

„To není dobrý nápad, madam. Pán nemá rád, když se někdo potlouká večer po jeho domě. Měla byste si jít lehnout." Vypadal téměř vyděšeně, když se rozešla směrem k obývacímu pokoji. 

„Jen nakouknu, a když tak si vezmu z kuchyně něco malého na zub, Alberte." Zamračila se na něj. Vůbec nechápala, jeho chování. 

 „Můžete do kuchyně projít z chodby, madam. Nemusíte přes obývací pokoj." Nedal se odbýt, ale než stačil ještě něco říci, protáhla se kolem něho, a zprudka otevřela dveře. Vpadla do pokoje, a zastavila se až v prostředku místnosti. 

„Naro, vzpomněla jsem si..." vydechla, a zarazila se. Místnost osvětloval jen oheň z krbu a několik svícnů, ale přesto ji něco přikovalo na místě.

 Urak s Rastenem seděli v křeslech, naproti nim Nara a vedle krbu stál Raven. Všichni drželi v rukou vysokou číši, plnou rudé tekutiny. 

Raven ji zrovna odkládal od svých úst, a ona se s údivem zahleděla do jeho tváře. Polkla. Nedokázala najednou nic říci. Jeho tvář byla jiná. Děsivější. Pod očima měl rudé prstence žil, a z úst mu vyseli dva bílé tesáky.

 Nevěřícně zamrkala a pohlédla na Uraka s Rastenem. I oni právě požili krev ze své sklenice a jejich přirozenost se tím pádem vynořila na povrch. Jen Nara ji stále ještě držela v rukou, aniž by se napila, a tedy její obličej nevykazoval zatím onen upíří rys. 

Ciařiny nohy, jakoby přirostli do země. Zalapala po dechu, a nevěřícně zírala z jednoho na druhého.