Skoro až do rána, svíral ve svém objetí Raven dívku, která ležela v jeho náručí a spala. Poslouchal její srdce a klidný dech a stále se nedokázal nabažit její krásy. 

Miloval se s ní několikrát, ale jakoby stále neměl dost. A musel si přiznat, že něco tak krásného, ještě nikdy nezažil. Miloval se s dívkou, která toužila po něm. Po Knížeti temnot a ochotně se mu oddala. 

A přinášelo ji to evidentně stejné potěšení, jako jemu. Nevzal si jen její panenství. Její tělo, ale i její krev, po které prahl tak, až se to nedalo snést.

 Ovšem bylo to poprvé, co se dokázal ovládnout. Kdy ji nezabil, a kdy zatoužil po tom, aby se v jeho náručí probouzela každý den.

 Odhrnul jí pramen vlasů z čela a zadíval se do jejího obličeje. Jen něco zamumlala a přitulila se k němu ještě více. Pod tím nevinným gestem, rozbušilo se mu srdce. Zdálo se mu to téměř neuvěřitelné, ale opravdu po něm toužila. 

Nebála se ho, a tak i milování s ní, bylo tím pádem něčím, co naprosto odzbrojilo jeho pravou podstatu. Nechtěl ji už zabít. Vůbec si nedovedl představit, že by jí mohl ublížit.

 Díval se na ni najednou jinak, jak na jiné ženy, které skončili v jeho posteli. V nich viděl jen nástroj na ukojení svých potřeb. Za to v ní, zcela něco jiného, ale nedokázal to zatím definovat. Jen věděl, že už je, a bude jeho.

 Po tváři mu přelétl úsměv, když se podíval na její tělo. Po jeho zásahu vypadala, jako kdyby ji přepadla nejméně tlupa upírů. Všude po celém těle, se nacházeli drobné ranky od jeho zubů, a spousta škrábanců, po jeho ostrých zubech. Ač se snažil krotit a dávat pozor, nemohl zabránit tomu, když ji líbal a hladově kroužil svými ústy po jejím těle, aby ji nepoškrábal.

 Ale jak se zdálo, vůbec ji to nevadilo. Ani trochu se nebránila a naopak ho ještě vzrušeně pobízela, aby se z ní krmil. Jakoby to i jí vzrušovalo stejně, jako jeho. Zdálo se to téměř nemožné, ale bylo to tak. Jakoby ona byla ta, která byla stvořena pro něj. Pro Knížete temnoty.

 Jen jednou za svůj život, už něco podobného zažil. Tehdy se miloval se ženou, které propadl a která ho pak zradila. Ji také neublížil a ona jeho krmení, vzrušeně přijmula. Jenže když pak na druhý den procitla, jakoby se jí ona představa, najednou hnusila. 

Stále měl ještě v paměti, když ten den po jejich milování, sešla dolů. Všichni byli tehdy v obývacím pokoji, a čekali, až se vzbudí. I on. Nechal ji spát, a očekával, že se mu s láskou podívá do očí a vrhne se mu do náručí. Jenže dle všeho, se za svůj vzhled styděla. Jakoby se ji on, najednou hnusil a hnusila se jí i představa, co s ní prováděl. Styděla se za něj. A to ho tenkrát ranilo víc, než by si dokázal připustit. 

Vysoukal se z pod Ciařina těla, oblékl se a taktéž sešel dolů. Dle očekávání, Nara a bratři seděli u krbu a čekali. Bez jediného slova si tedy nalil sklenku, a s tlukoucím srdcem, čekal i on.