Raven nedokázal skrýt své překvapení. Její chování, ho udivilo. Samozřejmě doufal, v něco takového. Toužebně si to přál, ale stejně měl jisté obavy. 

Však mu bylo víc jak tisíc let a ještě žádná žena, se mu neoddala tak, jako ona. S takovou touhou a vášní. Poznal, že její reakce, a vše co při jejich milování cítila, byla skutečná. Nebála se ho. Toužila po něm, a ani trochu se jí nehnusil. 

Naopak, to jak ho pobízela. Jak vzdychala a třásla se v jeho objetí, ho docela dostalo. Byla vzrušená, když se jí dotýkal. Když ji líbal, a hlavně, když se z ní krmil. 

I pro něj to totiž bylo něco tak neuvěřitelného a nového, že mu to zcela vzalo vítr z plachet. Ten pocit, který přitom pociťoval, ho zcela odzbrojil.

 Líbal její tělo. Hladil a dotýkal se každičkého kousku její kůže. Své vzrušení nedokázal ovládat a toužil po ní, ve všech svých podobách. Vzal si její panenství, a už to, ho naplnilo tak uspokojujícím pocitem, že se to nedalo přirovnat k ničemu na světě.

 Pohyboval se v ní a zároveň se z ní krmil a ona přitom po něm toužila. Nebránila se tomu. Vzdychala, a naopak ho ještě pobízela, aby pokračoval. Jejich spojení bylo dokonalé. Přímo nadpozemské. 

Nebyl to jen pouhý akt k uspokojení potřeb, ale něco víc. Poznal to i on. A to za svůj předlouhý život myslel, že ho už nic překvapit nedokáže. Ale toto stvoření, které se právě k němu tisklo, a vůbec se nestydělo za to, že se právě oddalo Knížeti temnot, ho dostalo na kolena. 

Čekal na její reakci, ale předčilo to i jeho očekávání. Její jemná kůže nemohla být bez šrámů, i když se snažil sebevíc. A když vstoupila do dveří, a spatřil její napuchlé a rozdrásané rty. Její podrápanou kůži a značky od jeho zubů snad na každičké žíle na jejím těle, rozbušilo se mu srdce. Vypadala prostě zranitelně a zároveň tak svůdně a odhodlaně, že pocítil něco, co vůbec neznal.

 Nestyděla se za to, a nestyděla se za něj. Jinak by přišla zahalená od hlavy až k patě, a nevrhla by se mu do náručí. Když se dotkla svými rty jeho, přitáhl si ji blíž a polibek jí vrátil. 

„Oddala ses samotnému Knížeti temnot, drahoušku," zašeptal, a zadíval se do jejích modrých očí, „víš, co to znamená?" odhrnul pramen vlasů, z jejího obličeje, „už není cesty spět."

 „Já vím, ale nevzala bych zpátky, ani jedinou minutu, Ravene." Usmála se na něj, a on se jí dlouze zadíval do očí. 

„Jsem nesmrtelný, drahoušku. Kníže temnoty. Jsem nejstarší upír na světě. Jen při vyslovení mého jména, se lidé po staletí křižují a roztřesou se strachy. Krmím se lidskou krví. Zabíjím a plením, už tisíc let. Jsem predátor, který nemá soupeře. Lidské plémě, pro mě vždy bylo jen potrava a objekt pro mé zvrhlé potřeby. Mou lovnou zvěří. A tomu..., tys nyní dala všanc svůj život?" Povytáhl obočí v otázce.

 „Ano," usmála se ale Ciara, a dotkla se jeho tváře, „přesně tomu, jsem dala svůj život v plen."