Raven odnesl Ciaru do ložnice a odešel. Chtěl jí dát možnost, aby se trochu vzpamatovala. Doufal, že její nynější vzdor, je jen momentální rozrušení z toho, co viděla. 

Vlastně by se ani nedivil, ale jisté bylo, že to dělat nemusel. Měl už přes tisíc let a byl nejstarším upírem na zemi, a nikdy se neohlížel na to, co cítí jeho oběť. Jenže si musel přiznat, že jí, jako svou oběť nebral. 

Stál před krbem obývacího pokoje, se sklenkou v ruce a zamyšleně se díval do plamenů. Už nejméně hodinu přemítal o svém rozpoložení. To co cítil, když spatřil strach v jejích očích, bylo něco, co ještě nepoznal. Ano, možná že byl děsivý, ale byla to jeho přirozenost. Byl upír, a s tím nemohl nic dělat. 

To co cítil k ní, bylo ale i pro něj, něco zcela jiného. Toužil po tom, aby s ním zůstala. Chtěl se vedle ní probouzet každý den. A na mysl mu najednou nepřišla byť jen nepatrná potřeba ji zabít.

 Ano, toužil po její krvi. A to víc, než kdy za ta léta zatoužil. Jakoby mu dávala něco, co nikdy nepoznal, a co mu přivádělo tak uspokojivé a zvláštní pocity, až se toho děsil. Kopl do sebe obsah skleničky a zamračil se. 

„Je možné, aby Kníže temnot miloval?" Zašeptal do plamenů, když za sebou ucítil Naru s bratry. V jeho hlase zněla zoufalost a neuvěření zároveň.

 „Věřím, že ano." Odpověděla Nara, dívajíc se na jeho záda. Bylo znát, že ono zjištění, v něm vyvolalo úžas a strach zároveň.

 Však už jednou miloval. Ne možná tak silně, jako nyní Ciaru, ale přesto ho to málem zničilo. A on je někdo, kdo si nemůže dovolit jakoukoliv slabost. 

Jako Kníže temnot má moc udržet onu upíří chásku v jakési rovnováze a klidu. Jen on je dokáže usměrnit a ovládnout, aby jejich život na zemi po boku obyčejných lidí, byl možný. Kdyby to nedělal a kdyby selhal, lidstvo by již dávno podlehlo onomu predátorovy. Kdyby je celých tisíc let nedržel na uzdě, a ztratil by nad nimi kontrolu, už dávno by lidstvo vyhynulo. A to, že on jediný, potřebuje lidskou krev přímo od zdroje, je jen malá daň za to všechno. Jenže onu skutečnost, si nikdo vůbec neuvědomuje. Nikdo nemá ani ponětí o tom, že kdyby Kníže temnot zahynul, byl by lidský druh ztracen. Jen Nara a jeho bratři.

 „Myslel jsem, že dívka, kterou jsem dnes zabil..., může být poslední. Že Ciara..." podlomil se mu hlas. Ano, doufal v to, že ona ho přijmula, takového, jaký je. Že ona bude ta, ze které se bude krmit. Však po tom toužila stejně jako on. Ovšem najednou si nebyl jist.

 „Ona to zvládne. Jen ji to vystrašilo." Vydechla Nara. Věděli, co se stalo. A moc dobře věděli, že Kníže už neměl v plánu navštívit Zephyr, aby mu předhodila další z obětí. Přeci ji už měl. Ji.

 Jenže nyní váhal. Ona nesmí zakolísat. Nesmí, při první příležitosti hned couvnout. Mohlo by se stát, to co před pěti sty lety, když ho opustila její matka. 

A Ravenovo rozpoložení, ve kterém se právě nacházel, zapříčinilo i to, že přestal sledovat tlukot Ciařina srdce. Byl tak rozhozen zjištěním, že se zamiloval, že nezaslechl to, co by mu jindy neuniklo. 

Žena, ke které si přiznal Kníže lásku, se potichu vykradla z jeho domu a rozutíkala se lesem pryč od něj.