Ciara se rozutíkala lesem pryč od domu Ravena Dracora Rogestrika. Byla již tma, ale umíněně běžela dál, pryč od něj. S každým dalším vzdalujícím se krokem, však si stále více uvědomovala, že vlastně sama neví před čím utíká. A proč. 

Přeci se ho nebála. Ano, byl to samotný Kníže Temnoty, ale věděla, že by jí nikdy neublížil. Cítila to. A pak, toužila po něm. Prvotní zděšení z toho, co cítila, když viděla tu dívku mrtvou, pomalu vyprchalo. A s každým dalším jejím krokem si stále více uvědomovala, že utéct před tím co k němu cítí, vlastně nemůže. 

Když už se blížila k domu Zephyr Zoyi, který stál na kraji hřbitova, zatoužila po tom, aby ji dohnal a odvedl zpět. Na moment se zastavila, když si uvědomila, že by se měla vrátit. Miluje ho. A nic čím je, to nedokáže změnit. Věděla to přeci, tak proč to udělala? Několik dlouhých sekund stála bez hnutí, před domem její tety. Ano, vrátí se. I když bylo jisté, že ještě před tím, si sám Kníže Temnot pro ni přijde. 

Miluje ho, a představa, že by ho už nikdy neviděla, najednou byla zcela nemyslitelná. Že by se jí už nikdy nedotkl a nepomiloval ji, nebo se z ní nenakrmil. A ona přitom cítila téměř bolestnou potřebu, se mu oddat.

 Zamířila ale ke dveřím domu. Přijde si pro ni a zlobit se bude stejně, tak si alespoň vezme pár věcí. Otevřela dveře a pomalu vstoupila dovnitř. Po tmě došla až k vypínači v obývacím pokoji a zmáčkla ho. 

„Kdo jste?!" Vykřikla vyděšeně. Před krbem stál muž, a díval se na ni. Vypadl zvláštně a připadalo ji, jakoby sem zabloudil z jiného století. Měřil si ji zvláštním pohledem a vůbec se nehýbal, „Co zde děláte?!"

 „Čekám tu na tebe."

 „Na mě? Kdo jste, pane? Obávám se, že zde nemáte co dělat!" 

„Asi si mne nepamatuješ, Ciaro," začal opatrně, „Byla jsi ještě malá, když jsem tě viděl naposledy..., jmenuji se..." Ještě než však stačil dopovědět, v otevřených dveřích se zjevila Nara. 

„Ditore?!" vykřikla překvapeně, a když udělala krok do místnosti, jakoby ji cosi neviditelného, nedovolilo vstoupit. Ciara, stojící mezi Narou a tím mužem, se udiveně podívala z jednoho na druhého. 

„To je..., Ditor Desmond? Tvůj snoubenec?" otočila se zpátky k němu, „Co ale děláte zde, pane?"

 Ditor si ztěžka povzdechl. To, že žena, kterou miluje, přijde právě v tuto chvíli, nepotřeboval. Neměl ale na výběr. Už nehodlal čekat další a další století, aby vykonal, co musel. Musel jen doufat, že Nořina láska k němu je silnější, jak láska k jejímu bratrovy. 

„Naro..."zašeptal, a s láskou se zadíval na ženu ve dveřích, „Snad mi odpustíš, ale musím to udělat. Je jen jediný člověk, který dokáže tento svět zbavit Knížete Temnot, a tím jsem já. Ditor Halvorsen." Nara doširoka rozšířila oči a zalapala po dechu.

 „Ditore?!" Znovu udělala krok, ale nedostala se přes jakýsi neviditelný odpor dovnitř, „Pozvi mě dovnitř!" Vykřikla, ale Ditor už ji neposlouchal. Otočil se k zmatené Ciaře a změřil si ji pohledem.

 „Co..., co chcete udělat?" vydechla a začala před ním couvat. 

„Nechci ti ublížit. Tobě, ne." řekl, vztáhl ruku a dotkl se Ciařina čela. Pak doširoka rozšířil oči překvapením, „Ty..., oddala ses Knížeti Temnoty?!" téměř mu selhal hlas údivem, „Zklamal jsem..., nemůžu uvěřit, že do tebe zasel své sémě a v tvém lůně klíčí dítě té zrůdy!"

 A pak se všechno seběhlo strašně rychle. Ciara vykulila oči, nad jeho poznámkou. I Nara vykřikla překvapením ve stejnou chvíli, kdy se u dveří zjevili i její bratři. 

„Ne! Ditore! Nedělej nic, ty nevíš...!" křičela Nara, „Pozvi mě dovnitř!" Otočila se na bledou tvář svého bratra, ale ani on neměl pozvání do tohoto domu a nemohl nic učinit.