Raven zůstal stát, jako když ho opaří. Slova, která Ditor Halvorsen vykřikl, mu nedávali vůbec žádný smysl. Řekl, že v ní roste jeho dítě? Dítě, Knížete Temnoty? Nemohl tomu uvěřit. To přeci bylo nemožné. I kdyby našel ženu, která by ho milovala, upíři přeci nemůžou zplodit potomka.

 Na několik sekund zůstal zcela paralyzován. Ani jeden z nich, neměli pozvání do tohoto domu, a tudíž nemohli překročit jeho práh. Náhle pocítil tak strašný pocit bezmoci. Žena, do které se dle všeho zamiloval, byla v moci jeho úhlavního nepřítele. Vlastně byl překvapen z toho, že ho vidí. Měl by být mrtev. Už nejméně pět století, na tomto hřbitově ležel jeho náhrobní kámen. 

„Ditore!" zakřičela opět Nara zoufale, „Ty nevíš, co činíš! Neubližuj jí!" Ditor na Naru pohlédl, ale i když se v jeho tváři zračila láska k ní, jeho poslání, pro něj bylo vším. 

„Jí ne," vydechl, „Má v sobě mu krev. Je to dcera mého bratra, ale vrátím se. Abych zabil tebe!" Zabodl prst do vzduchu, proti Ranovy, který se konečně vzpamatoval a jeho oči zaplály zlobou.

 „Nemáš proti mně žádnou šanci, Ditore Halvorsene. Jsem Kníže Temnoty a ty víš, že si tě najdu! Neunikneš mé zlobě!" Chytl se futer dveří, pak bezmocně zvrátil hlavu a nahlas vykřikl, „Pusť ji! Je moje! Miluji ji!" 

„Ty?! Cožpak Kníže Temnot může milovat?!" vyprskl Ditor. 

„Ravene!" Ciařin hlas se ozval místností, jako rána bičem, „Pomoz mi! Miluji tě!"

 „Pozvi mě dovnitř, Ciaro!" Vykřikl Raven znovu a zadíval se do její zmatené tváře, „Upír nemůže vstoupit do domu, bez pozvání! Pozvi mě dovnitř, drahoušku!" 

 „Ne!" zařval Ditor a vmžiku stál před Cairou. Přitiskl ji vší silu ke zdi, a v tu chvíli se zvenku ozval zoufalý výkřik, „Zapomeň!" Zašeptal Ditor dívajíc se Ciaře do očí. Ciara zamrkala a zůstala stát bez hnutí. Dívala se kamsi skrz Ditora a ani se nehnula.

„Zabiji tě, Ditore Halvorsene. Přede mnou se neschováš. Přijdu si pro svou ženu. Přijdu si, pro to, co mi patří, a ty to víš!"

 „Prohrál jsi, Ravene Dracore Rogestriku! Prohrál!" zašklebil se Ditor a pohlédl z okna na velký, plápolající měsíc, „Nezbývá ti moc času! Kdybych nevěděl, co jsi zač, snad bych i uvěřil tomu, že ji miluješ!" Pohodil rukou k oknu, „Riskuješ svůj nesmrtelný život, pro lidskou dívku? Nemožné!"

 Raven se ohlédl za sebe a vztekle zaklel. Věděl, že jeho čas se krátí. Blížila se půlnoc. Nastal jediný den v roce, kdy musel ulehnout do své rakve. Jediný den v roce, kdy byl zranitelný. Den, kdy by ho Ditor mohl zabít. A bylo jisté, že proto zde byl. Jenže dle všeho, své plány přehodnotil, když zjistil, že v Ciaře klíčí jeho sémě. 

„Ještě není všemu konec, Ditore Halvorsene! Najdu si tě! A přijdu si proto, co mi patří!" Vykřikl Raven. Pak se otočil a zmizel. 

Velký černý havran jen zakrákal nad domem, a Ditor pochopil, že nemá času nazbyt. Právě si podepsal svůj rozsudek smrti.