O pět let později 

Ciara Halvorsenová vystoupila ze svého starého auta a unaveně protáhla své znavené tělo. Byla na cestě téměř týden, a nemohla se dočkat, až konečně obejme svou tetu, Zephyr Zoyu.

 Bylo to už dlouhých pět let, kdy odtud za nějakých záhadných okolností odešla, aniž by se s ní rozloučila. Vlastně ani neznala důvod svého odchodu. Jakoby se jí vykouřil z hlavy, nebo její mysl zatemnil nějaký závoj zapomnění.

 A byla to pravda. Ciara nemohla tušit, že Ditor Halvorsen, její milující strýček, který se dle jeho slov jí ujal, když osiřela, obestřel její mysl závojem zapomnění. Vymazal jí z hlavy všechny vzpomínky až do doby, než poznala jeho úhlavního nepřítele, Knížete temnot Ravena Dracora Rogestrika. Ciara se zadívala na nápis nade dveřmi. Nebylo pochyb, jaký podnik její teta vede.

 „Afroditina Svatyně." Vydechla Ciara zamyšleně. Její matka by se asi pod tou představou, že její sestra vlastní podnik s pochybnou pověstí, zhrozila. Ona ale ne. Však cožpak ona byla svatá?

 Jistě ne, pomyslela si, když se zadívala na zadní sedadlo svého auta. Její čtyřletý syn, se totiž dost hlasitě domáhal toho, aby ho pustila ven. Pohladila ho pohledem a otevřela dveře. Alex ihned vyskočil, jako když s ním všichni čerti šijou.

 Její syn byl divoký, živý a velmi chytrý. Dokonce by řekla, že o mnoho vnímavější, než jeho vrstevníci. Poslední rok se neustále dožadoval vysvětlení, kdo je jeho otec. Jenže na onu otázku, neznala Ciara odpověď. Někdy si připadala jako panna Marie, jakoby Alex vzešel z neposkvrněného početí. Nepamatovala si totiž ani náznak toho, že by kdy s nějakým mužem na loži spočinula. 

Alex vyskočil z auta a rozeběhl se ke dveřím tak rychle, že měla Ciara co dělat, aby ho dohonila. Chytla ho ovšem až na chodbě domu.

„Ciaro?" Zaslechla udivený ženský výkřik za sebou. Otočila se a stanula tváří v tvář své tetě.

 „Zephyr!" vykřikla a padla ji do náručí, „Ty snad vůbec nestárneš."

 „Měla jsem tak velký strach o tebe, holčičko." Usmála se Zephyr, když její pohled sklouzl níž. 

 „To je můj syn, Alex." Pohladila ho Ciara po vlasech a Zephyr náhle ztuhla. Ani na jedinou setinu vteřiny nemohla zapochybovat o tom, kdo je jeho otcem. Však vypadal, jakoby mu z oka vypadl.

 To mrně stálo mírně rozkročeno, s rukama založenýma na prsou a prohlíželo si ji černýma očima. Stejnýma, jako měl on. Kníže temnot. I ty jeho jako eben černé, rozčepýřené vlasy, byli naprosto stejné.

„Tvůj syn?" Vydechla Zephyr udiveně. 

„Ty jsi moje teta?" Otázal se jí chlapec se zájmem. 

„Ano, jsem." 

„A víš kdo je můj otec?"

 „Alexi!" Okřikla ho Ciara a zamračila se na něj, „Promiň, Zephyr. Mám pocit, že od té chvíle, kdy pobral rozum, je toto jediná otázka, na kterou chce znát odpověď. Ptá se snad každého."

 „A ty tu odpověď neznáš?"

 „Ne," zčervenala Ciara a sklopila provinile zrak, „Neznám, Zephyr. Nemám ani ponětí, kdo je Alexovým otcem."