Ciara přiběhla k velkým, dřevěným dveřím a uchopila těžký, železný kruh. Zuřivě s ním zabouchala, a pak ještě několikrát. Nad její hlavou co chvíli prořízl oblohu blesk a ona strachy skoro zapomínala dýchat.

 Ano, bouřky se bála už od malička, a to tak že pokaždé zalezla pod postel. Dokonce ani nezauvažovala o tom, že by zde, v tomto děsivém sídle, se mohlo nacházet něco ještě mnohem horšího. Ani se nerozhlížela kolem, jen zuřivě bušila do dveří. 

„Copak hoří?" Ozval se hlas z vnitra domu a pak se dveře otevřely. Starší muž v livreji, ustoupil stranou. 

„Sakra!" vydechla Ciara, když vpadla dovnitř, jako velká voda, „Tam se všichni čerti žení!" Odhrnula si mokré vlasy z čela a oklepala se jako pes. Vůbec si nevšimla, že na ni celou dobu, upřeně hledí několik osob. 

„Madam?" Zakašlal majordomus, když pochopil, že o nich neví. 

„Kde to k čertu jsem?" pokračovala Ciara, snažíc ze sebe vytřást přebytečnou vodu.

 „Vy nevíte madam, kde se nacházíte?" Povytáhl komorník obočí překvapeně. 

„Ne..., pokrčila rameny, „to bych se snad neptala, ne?" Komorník přikývl a hodil rozpačitý obličej za její záda, kde ji tři páry očí upřeně sledovali. Čtvrtý, stál od samého začátku na schodech, a hleděl na ni pronikavým, černým pohledem. 

„Ehm, ehm, „odkašlal si komorník, „jistě, madam. Co zde ale pohledáváte?" Teprve nyní, k němu Ciara vzhlédla. Připadal ji podivný. Jakoby ho tu snad zapomněli z jiného století.

 „No..., já..., byla jsem si zaběhat a..." pohodila rukou k oknu, „vy máte livrej?!" povytáhla obočí a vykulila oči, „váš pán musí být příšerný, když vás nutí nosit něco takového," pokrčila rameny a komorník znovu zrozpačitěl, „vypadáte, jako kdyby vás tu zapomněli před dvě stě lety..." pokračovala jako kolovrátek, a na komorníkovo opětovné zakašlání, nereagovala. 

„Madam..." pokusil se jí skočit do řeči, ale neměl sebemenší šanci.

 „Vlastně jsem se ještě nikdy nesetkala s žádným komorníkem," drmolila, a u toho si ždímala své dlouhé vlasy, „a ještě k tomu v livreji a..." 

„Madam..." 

„Samozřejmě vám děkuji za azyl, pane. Děsně se bojím bouřky a zastihla mě na cestě, tak..."

 „Madam, rád bych..." 

„Jsem tu nová. Vůbec to zde neznám, ale děsivější místo jsem ještě neviděla. Všichni jsou tak divní..." mumlala si pod vousy, upravujíc si své promočené tričko, které se jí přilepilo na tělo, jako druhá kůže, „moje teta Zephyr Zoya..." 

„Madam!" Skočil ji do řečí komorník, a použil výhružnější tón hlasu. Překvapeně k němu vzhlédla. 

„Stalo se vám něco?" Vykulila na něj oči. 

„Ne madam," vydechl komorník, šťasten, že si konečně získal její pozornost, „jen bych vám chtěl představit..." 

„To je v pořádku, Alberte...," ozval se dívčí hlas a Ciara se konečně otočila. Mladá dívka, možná jen o pár let starší než ona, si ji měřila pobaveným pohledem. A stejně tak i dva muži, kteří stáli vedle ní.

„Jsem Nara," řekla dívka, „a toto jsou mí bratři, Urak a Rasten." Ciara překvapeně zamrkala. Dívka byla krásná, dlouhých tmavých vlasů a stejně tak i její bratři. Vysocí, svalnatí, a překvapivě hezcí. Zrozpačitěla a udělala krok stranou, aby vystoupila z kaluže vody pod sebou.

„A toto..." pokračovala Nara a pohodila rukou ke schodům, „je můj třetí bratr, a onen příšerný pán domu, který nutí nosit našeho komorníka livrej. Raven Dracor Rogestrike."