Ciara vzhlédla a ztěžka polkla. Na schodech stál muž, který jí doslova vyrazil dech. Měl vlasy černé jako havraní křídla, a jeho černé oči, ji propalovali pohledem. Jeho vysoká, mohutná a svalnatá postava, tyčila se na schodech, a vyzařovalo z něj něco, z čeho jí povstaly všechny chlupy na těle.

 Ciara rozpačitě sklopila zrak. Pod jeho pohledem, se cítila jako nahá. Díval se na ni a dlouho nic neříkal. Nedokázala to pochopit, ale jakoby ji něco říkalo, aby vzala nohy na ramena. Jenže náhle se ozval další hrom a ona sebou ustrašeně trhla. 

„Vidím, že máte strach z bouřky." Řekl najednou, hlubokým a smyslným hlasem, až z něho Ciaře přejel mráz po zádech. 

Jen polkla a přikývla. Konečně se totiž hnul a sebejistým krokem, začal sestupovat k ní. Na první pohled vycítila jeho nadvládu a moc. I když ho viděla poprvé v životě, bylo ji jasné, že s ním, není radno si zahrávat. Jeho tvář, jakoby postrádala veškeré emoce. Čišela z něj arogance a sebejistota. Nadřazenost a vědomí svojí síly. Zastavil se krok před ní a Ciara musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. 

„A strach z neznámého, necítíš?" Řekl a zadíval se dolů, do její tváře. Ciara polkla a vzhlédla. 

„Z neznámého?" vydechla a zamračila se. Chtěl ji snad vyděsit? Zřejmě ano, podle toho, jak se na ni díval. Jeho černé oči přímo zářili a všimla si, že se mu lehce chvěje chřípí. Jako kdyby vdechoval její vůni.

 „Ne! To nemám!" zamračila se. Nenechá se přeci vyděsit. Ani od někoho tak dokonalého, jako byl tenhle zjevně dost arogantní a namyšlený chlap, „Nevím čeho. Chcete mi snad nahnat strach?! To se vám nepovede!" Vystrčila bradu vpřed, a koutek jeho úst, se lehce nadzdvihl. Ještě několik chvil si ji prohlížel a pak beze slova pokynul rukou. Vedle nich se ihned objevila služebná.

 „Budete si přát, pane?" uklonila se vzorně a pak pohlédla na Ciaru, „To je člověk?" Vydechla dívajíc se na ni. 

„Ne! Asi autobus!" vyprskla Ciara a udiveně na ni vytřeštila oči. Ta ženská musela být určitě mimo, napadlo ji. „Nebumbá tak trošku vaše služebná?" Zašklebila se na muže nad sebou. 

Jeho oči zajiskřily, a zaslechla pobavený ženský smích za zády. I jeho tvář zdála se být pobavená, když se obracel na onu služebnou. 

„Připrav pro našeho hosta pokoj. Koupel a pak čisté šaty. A jistě s námi i povečeří. Nemýlím se?" podíval se na Ciaru a povytáhl obočí v otázce. 

„No..., já..." rozpačitě popošlápla. Najednou se jí nezdálo být jako dobrý nápad, zde zůstat byť jen o minutu déle. „Raději bych šla domů." 

„Jak je libo," pokrčil rameny, „ale obávám se, že bouře se jen tak neuklidní, alespoň do rána."

 Ciara se ohlédla do okna, ve chvíli, kdy znovu zahřmělo. Právě ale tak mohutně, až bezděky udělala vystrašeně krok směrem k němu. Zavrávorala a chytla se ho za klopy jeho saka. 

„Pro..., promiňte..." vydechla, stále ho ale držíc pevně. Ani se nehnul. Jen mu po tváři přelétl nepatrný úsměv.

 Sklonil se, a přičichl k ní. Ciaře se rozbušilo srdce jako na poplach, když k němu vzhlédla. Jeho oči nyní planuly, jako dva rozžhavené uhlíky a přísahala by, že se mu v ústech zalesklo cosi, podobné tesákům. Zatřásla hlavou, protože věděla, že je to nemožné. Pak se konečně pustila a ustoupila krok vzad.

 „Dobře. Přijímám, vaši pohostinnost, pane." Řekla a následovala služebnou po schodech.