„Ale paní, musím vás připravit, k večeři. Pán přikázal." Řekla služebná, když se vykoupaná Ciara objevila v pokoji a chtěla ji poslat pryč. „Musím vás obléci a učesat."

 „Zvládnu to přeci sama." 

„Paní, musíte mi to dovolit. Prosím," zasténala služebná téměř vyděšeně, „pán by se na mě zlobil." 

Ciara si ji udiveně změřila pohledem. Vypadala opravdu značně vyděšeně. Jako kdyby z něho měla přímo panický strach. Svolila tedy, ale když vstupovala do pokoje, kde se podávala večeře, cítila se nesvá.

 Připadala si zbytečně moc okázale. Pozval ji na obyčejnou večeři, a přitom ji nechal navléci do téměř večerní róby. Je pravda, šaty byli krásné, přímo nádherné, ale dle ní, zbytečně moc okázalé a drahé. Nikdy ale nic tak krásného, neměla na sobě.

 Služka ji vyfénovala vlasy a upravila ji je tak, že ji v dlouhých vlnách, spadali okolo obličeje. Když vstoupila dovnitř, z pohovky od krbu se zvedli oba bratři. 

„Nikdy jsem neviděl nic tak krásného, madam," mrkl na ni jeden z nich, „jsem Urak. Bratr samotného kníž..." 

„Zcela souhlasím, se svým starším bratrem," skočil mu ten druhý do řeči, a galantně ji políbil ruku, „Rasten, jméno mé. Tak krásnou společnost, jsme tu neměli dlouhá staletí." Zazubil se, když se na něj Ciara nechápavě podívala. 

„Neber je vážně," usmála se dívka a zatáhla ji k sobě na pohovku, „rádi přivádějí mladé ženy do rozpaků a dělají si šprťouchlata." Ciara se nepohodlně ošila. Stále měla tak zvláštní pocit, který nedokázala určit.

 Nara si ji změřila pohledem. Ta dívka se jí líbila, a evidentně neměla ani tušení, co jsou zač. Každopádně byla krásná. A byla přesně tip jejího nejstaršího bratra, samotného Knížete temnoty, Ravena Dracora Rogestrika.

 A nyní, když byla vykoupaná, učesaná a hlavně nevypadala, jako kdyby zrovna vylezla ze sprchy, byla ještě úchvatnější. A ty její oči. Moc dobře si všimla, že Raven z nich nedokázal spustit zrak. Její člověčí vůní, byl prosycen celý jejich hrad, skrz naskrz. I Raven se pomalu neudržel, když se k němu ve strachu před bouřkou vrhla. 

Naštěstí už svou denní dávku krve pozřeli, a nic jí nehrozilo. Tedy od nich. S Ravenem, to bylo o něco horší. On, jakožto Kníže temnot, měl trochu jiné, a mocnější potřeby. Jemu nestačila krev z jejich krevní banky, kterou měli přeplněnou celou polovinu podzemí. On potřeboval krev od samotného zdroje. 

Však právě proto, se zrovna, jako každý měsíc, už několik století, nachází v jejich sklepení dívka, kterou Raven používá, coby svou živou krevní banku. 

Kdyby tak věděla, že zrovna nyní se ve sklepení muž, který ji evidentně uchvátil, krmí z dívky, kterou mu jako pokaždé, sehnala její teta.

 I Raven byl evidentně trochu vyveden z konceptu. Za normálních okolností, by se totiž nešel dolů nakrmit, aby si byl jist, že se na ni nevrhne jako divoké zvíře. Za normálních okolností, by se totiž stalo to, co za ta dlouhá staletí již nesčetněkrát, když k nim nějaká lidská dívka zabloudila.

 Vždy byl scénář úplně stejný. Dívku pozval na večeři. Nechal ji vykoupat a převléci. Zahrnul ji svým šarmem a grácií, a žádná z dívek, mu nikdy nedokázala odolat. Nakonec vždy skončila v jeho posteli, a když si dostatečně sexuálně užil, vzal si to, co potřeboval nejvíce. Její krev.

 Nakonec dívku jako pokaždé, když už byla oslabená ztrátou krve, nechal utéct a bavil se tím, že ji v temnotě lesa lovil, jako lovnou zvěř. Žádná nikdy neměla šanci přežít. Ještě žádná lidská dívka, ze které se krmil, nedožila déle jak měsíc. Vždy to skončilo stejně.

 Nara se na dívku zamyšleně usmála. Poprvé, za dlouhá a dlouhá staletí, tu byl totiž nepatrný rozdíl. Kníže temnot Raven Dracor Rogestrike, ji nechtěl považovat za svou večeři. 

Alespoň dnes ne.