O několik hodin později seděli všichni u snídaně. I když ani jeden, nepočítaje Ciaru, lidskému jídlu moc nedal, striktně to dodržovali. Alex se vyškrábal na stoličku a zamračil se na talíř před sebou. Od chvíle co ochutnal lidskou krev, bylo čím dál těžší, ho přinutit sníst něco z lidského pokrmu.

Ciara se bezstarostně posadila za stůl a s chutí se pustila do jídla. Ovšem všichni ostatní čekali, co se bude dít. Moc dobře totiž na rozdíl od Ciary věděli, že Kníže ví, že si dovolila poslat jeho obětinu pryč.

Alex si jednou rukou podepřel bradu a druhou se zamračeně rýpal vidličkou v talíři. Co chvíli hodil pohled ke skleničce s rudou tekutinou, kterou měli před sebou všichni. Věděl ale, že jeho otec trvá na tom, aby alespoň trochu z lidského jídla vždy pojedl. Ovšem i Kníže zjišťoval, že tento malý a neposedný upír, je den ode dne hladovější.

„Co se v tom tak nimráš, Alexi?" zvedla k němu Ciara hlavu od talíře, „Míchaná vajíčka jsi měl přeci rád."

„Já vím, maminko..." zabručel malý upír, aniž by na ni pohlédl, „Já bych ale raději..." hladově se podíval na sklenici před sebou. Pak s nadějí pohlédl na svého otce, který se prostě nedokázal ubránit úsměvu.

Trpělivě učil svého syna všemu, co jako upír potřebuje znát. Dávno pochopil, že bude jako on. Že i jeho syn, bude potřebovat ke svému životu krev přímo od zdroje, ale věděl, že čím déle bude trvat, než se napije z živé lidské bytosti, tím déle mu bude stačit krev z krevní banky. Jednou to jistě přijde, to bylo bezpochyby, protože příroda je prostě silnější, ale chtěl, aby k tomu došlo, až z něj bude dospělý muž.

„Tatínku..., můžu už..." hladově polkl a s nadějí pohlédl na pohár s krví.

„Ano..., když mi slíbíš, že u oběda alespoň trochu lidského jídla sníš?" Povytáhl na něj obočí a Alex zuřivě pokýval hlavou k souhlasu. Hltavě se napil a pak pohlédl na otce s otázkou v očích.

„Ale ty tatínku lidské jídlo nejíš vůbec. Proč já musím?"

„Protože jsi ještě malý. Jsi jako já synku, budeš potřebovat krev přímo od zdroje, ale na to je ještě spousta času. Pro zatím, musíš tedy svou energii doplňovat takto. Krví z krevní konzervy a lidským jídlem, rozumíš?"

„Aha..., takže až budu velký, budu mít taky někoho jako ty? Jako ty máš maminku, když máš hlad?" mudroval malý upír a v hlavičce mu to opět začínalo šrotovat, „A ty nemáš hlad, tatínku?" Ukázal na plný pohár.

„Samozřejmě, že mám, synku. Ale nyní mám takový hlad, že potřebuji krev přímo od zdroje. Počkám, a pak si zajdu..."

„Do sklepa?" Skočil mu Alex do řeči, „Ale tvoje jídlo tam přeci není..." vypískl překvapen, že si to otec nepamatuje, „Říkal jsem ti přeci že...,že bylo asi zkažený..., viď, maminko?" Otočil se udiveně na matku.

„Z..., zkažený?" polkla Ciara a ztuhla, když na ni pohlédlo pět párů očí, „No..., já nevím, Alexi..." Dostala ze sebe a klopila zrak, před zkoumavým manželovým pohledem.

„Ale maminko..." zamračil se Alex, „Přeci jsi strejdovy říkala, aby ji ihned odvezli pryč a tak si myslím, že jsi měla strach, aby nebylo tatínkovy špatně. Že jo?" Vykulil svá očka na nechápavou matku.